MATKA NA MODLITBÁCH.
Tak často zřel jsem v době večerní
svou matku před obrazem klečící;
tma byla kolem jaksi klášterní,
a ona záři měla na líci.
Dvě ruce zbožně spjaty k modlení,
tvář vzhůru k Matce boží upřená,
a modré oči plny nadšení...
Ó jak jsi byla, matko, vznešená!
A jak jsem divou bolestí se chvěl,
když zaslech’ jsem tvůj tichý, lkavý vzlyk
a pochopil, že neznámý máš žel,
jenž jako dýka v srdce moje vnik’!
Jak zachvěl jsem se kdysi později,
jak vzbouřila se citů hladinahladina,
když zaslechl jsem, ve slz peřeji
jak ústa tvá se modlí za syna,
by nesvedla ho světa ničemnosť,
by nepoznal těch krutých bolestí,
když v duši shasne slunce žití – ctnosť,
by nestihlo ho nikdy neštěstí!
69
Kol šíje jsem ti potom v slzách pad’
a líbal tvoji svatou, drahou líc,
a naše modlitby jak vodopád
se nesly potom svorně nebi vstříc...
Když tak si tebe, matko, představím,
jak klečíš před obrazem v modlitbách,
tvůj pokojíček s šerem mlhavým,
tu jsem pln dobrých úmyslův a snah.
A ač má víra rozprchla se v dým,
ač odloučen jsem na vždy od tebe,
tak je mi, když tě v duchu modlit zřím,
že hned bych sám se modlil za sebe!...
70