NAD ROZBITOU LAMPOU.
Už jsi dosvítila, věrná družko moje!
Sloužila’s mi dobře po předlouhý čas,
sloužila’s mi v teskných dobách nepokoje,
když mi z hrudi tryskly nadšení, snů zdroje,
svědkyní též byla’s, jak jich plamen shas’.
Vzpomínám, jak prvně, vzdálen od domova,
rozsvítil jsem tebe v smutné cizině,
jak mi zněla v duši otce dobrá slova,
a já do pláče se musil dát’ vždy znova,
jak jsem tesknil po náručí matčině!...
Potom přišly doby studií a píle,
v práci uspával jsem vzpomínky a žel,
při tobě jsem trávil tiché noční chvíle –
– ó jak se to tehda studovalo mile! –
při tobě a hvězdách do rána jsem bděl.
Přišla doba lásky! Při tvém bledém svitu
o andělském zjevu veršíky jsem psal,
unyle jsem zíral k hvězdám na blankytu,
dětsky oddával se nebeskému citu,
v kterém vřela rozkoš neznámá i žal...
71
A pak! Přišly těžké doby oklamání –
Za noci jsem bloudil, kvílel zoufale,
palčivý bol šlehal v bušící mi skráni,
až jsem jednou zamířil v hruď smrtnou zbraní...
a přec žil jsem zas – – Ó ustaň, přívale!
Na to střemhlav jsem se v tuposti hloub kácel,
temnotou jsem kráčel smutnou, beze hvězd!
Život naděje mé ironií splácel,
a já tužby jednu po druhé jsem ztrácel,
až jsem ztratil boha, nevěřil, že jest!
Žil jsem v zoufalství a trapném nepokoji.
Slunce shaslo, já jsem světem kráčel slep.
Ze všech snův a illusí mých v žití boji
nic mi více nezbylo než z lampy mojí:
trosky, sříceniny, pouhý, pouhý střep!
72