POD LIPOU.

POD LIPOU.
Když do kraje se snesl večer krásný a na nebi se objevily hvězdy, jež zářily jak rozžhavené slzy, tu často, lípo, šumotu tvých listí jsem naslouchal a hleděl plný lásky tam v osvětlené, nedostižné nebe... Noc hvězdnatá – toť bylo snů mých nebe! Mne zmocnil se vždy dojem tklivě krásný a v duchu zřel jsem, jak bůh plný lásky zem’ žehná... Oči plály mu jak hvězdy. A tichý šum se ozval vždycky v listí, jak kanuly by na zem’ boží slzy. – Ó snivá rozkoši a sladké slzy, sny první lásky, mladých citů nebe! Ach, přeškoda, že jako v podzim listí též zvadnete, že pomine sen krásný, a jenom v upomínce jako hvězdy vy pláte, svaté chvíle první lásky! Zde pod lipou jsem poznal štěstí lásky, zde též jsem nad ním ronil hořké slzy, když pohasly mi na obloze hvězdy a stroskotalo se snů sladkých nebe, když uvadl květ lásky božsky krásný, a zůstalo mi pouze suché listí... 73 Teď, když dlím pod lipou, ta píseň listí mi připomene vždycky sen mé lásky, kdy život se mi zdál tak milý, krásný, ten čas, kdy neznámy mně byly bolu slzy, kdy s dětskou důvěrou jsem hleděl v nebe a hádal, kde plá asi zář mé hvězdy. Ó trpké poznání, když zhasnou hvězdy a z květů vidin zbude suché listí, když první klam nám vezme víru v nebe a otráví ten sladký pohár lásky! Blah, kdo pak nezvšední, kdo může slzy lít’ nad hrobem tuch, oplakat’ sen krásný! Ač lhal sen krásný, ač mi shasly hvězdy, ač kanou slzy v tužeb žluté listí, pros o dar lásky, srdce mé, zas nebe! 74