MÁM ZASE MILOVAT’?

MÁM ZASE MILOVAT’?
Ó božská noci! – Dech když piju vlahý, jímž dýší ňádra tvá, ten sladký kalich, má duše ptáčetem se vznáší v blankyt, kde skromnou září svítí snivé hvězdy jak v dumném srdci tichý úsměv štěstí... Ó ráji, edene! – Ó kouzlo spící! – Jdu v dumě po zahradě květné spící, a v oko moje kane šer ten vlahý... Noc přede mnou. – Co v ní se skrývá? – Štěstí? To nechci! Otrávil mne jeho kalich; však přírodu mám, básně – čisté hvězdy, jež zjasňují mrak srdce v modrý blankyt. Jsem ptákem! Jak on povznáším se v blankyt, zřím v minulosť, ty stíny věčně spící, a nepláču... Já též jsem míval hvězdy, mně láska též kdys rosila zor vlahý, a úsměv blaha skanul v ňader kalich... však jako v moři zmizelo mé štěstí! Ó myslíš snad, že želím toho štěstí, že vzdýchám pro tvůj ret, tvých očí blankyt? Já na dno vypil již svůj strastný kalich, já zapomněl, má hruď je tůně spící, již nechci prožíti sen, slzou vlahý, já dosti zkusil pro lásky své hvězdy! 75 Či věříš, zapadlé že vzejdou hvězdy? Či doufáš, pohřbené že vzkvete štěstí?! Ó neklam se! – Jen jednou úsměv vlahý k nám láska vyšle – zjasní duše blankyt, pak nikdy víc! Radš minulosť nech spící; ta naše láska svadlý růže kalich... Dál pil jsem myšlének svých trpký kalich, jda podle jezera, v němž plály hvězdy. Tu tebe uzřel jsem – a srdce spící mi zkrvácelo touhou po tom štěstí, jež druhdy skytal mi tvých oček blankyt... Pak... však ty víš... já zlíbal zrak tvůj vlahý. Svit slzy vlahý, vůně plný kalich a šerý blankyt, na němž slzí hvězdy – toť všecko štěstí v lůně lásky spící. 76