POZDNÍ LÁSKA.

Jindřich Štemberka

POZDNÍ LÁSKA.
Já v jaře žití dal jsem výhost světusvětu, chlad spálil záhy lupeny mé mladé, já hleděl kolem, pusto bylo všade, má peruť slába k nadšenému vzletu. A nyní, plný úzkosti a vznětu, ach, cítím, jak se láska v srdce krade. Buď milosrdným, podjesenní chlade, a nespal pozdního mi lásky květu! Jsem strůmek mladý na neplodné skále, jenž z jara vadna za pozdního léta přec’ vyžene květ jeden nenadále. Však sotva vzkvete, bázeň již ho jímájímá, že zastihne ho brzy jeseň kletá, že jeho jediný květ sžehne zima... 77