HVĚZDNATÉ NEBE.

HVĚZDNATÉ NEBE.
Když nudná lidská společnosť mne znaví, a na město se snáší vlahý šer, rád z temných ulic těch, z té všední vřavy, se dívám na oblohu v podvečer, na hvězdy, jež se jako slzy chvějí, na něž jsme zřeli doma nastokrát... Tu bývá mi vždy, drahá, nejsmutněji, tu slyším tebe tiše vzdýchat, lkát, tu vidím tě, jak také k nebes báni hled zdviháš z vřavy lidí netečné, jak na ty hvězdy hledíš v tichém štkaní... To nebe pouze je nám společné, ty hvězdy, které vidí naše slze, ten vánek, který vzdechy roznese, jenž šepotá k nám ve večerní mlze, ta luna, stříbrně jež chvěje se. Ten měsíc vídával nás na procházce, ten vánek ovíval nám kadeře, a ve hvězdách bůh žehnal naší lásce, a my zas k hvězdám zřeli v důvěře! 78 Vše ostatní nám bylo, drahá, vzato, a obklopil nás život neznámý, a proto v dáli zde mi nejvíc svato to světlé nebe s lunou, hvězdami. 79