LESNÍ CHÝŽE.

Jindřich Štemberka

LESNÍ CHÝŽE.
Zas v duchu vidím chatu tichou, smavou, jež stála v lese na květnaté mýtině, kde bloudíval jsem často nocí tmavou a poslouchal zpěv ptáků v lesní tišině. Kraj tonul ve měsíčním snivém lesku, já rukou tišil srdce svého záchvěvy a čekal, plný naděje a stesku, až duše drahá ve dveřích se objeví... A nepřál jsem si tenkráte nic více než chýži onu v poëtickém zátiší, zpěv ptáků, zdravou vůni pryskyřice a dívku onu, srdci mému nejbližší. Již v duchu viděl jsem, jak za večera se spolu oknem díváme v les zatmělý, a duše naše z mlhavého šera tam vzhůru ku zářícím hvězdám letěly. „Je skromné moje přání. Splň je, Pane!“ tak v modlitbě jsem vzdýchal pobožné, a pozděj’ teprv srdce oklamané poznalo, že mé přání nemožné, že všeho spíše dosáhne duch lidský, jenž zmítá se jak hnaná vlna příboje a bojovati musí vždycky, vždycky, než několik těch chvílek štěstí, pokoje!... 80