Labuť a dítě.

Václav Svatopluk Štulc

Labuť a dítě.
Děťátko mé, ty nač se mne bojíš? Já nejsem zlá, pojď pak jen trochu blíž; Tichounce plavu sem i tam, Po vodě jen se kolíbám, Chci pak se tebe tu právě ptát, Zdaž bys chlebíčka nechtělo mi dát? Děťátko hned k rybníku došlo blíž, Těší se, však vidí labuť tu již, Jak čisté, bílé, krásné péří má, A po vodě se tiše kolíbá. I brzo, brzynko znal jeden druhého, Labuť chléb brávala od hocha dobrého. [37]