Dům Boží.

Václav Svatopluk Štulc

Dům Boží.
Kde dům a byt milý Bůh má? K nebesům modrým obrať oko! Ač stojí pevně již tak dlouhý věk, Posud jich žádný nezměřil člověk, Tak jdou široko a vysoko! A tam to množství těch překrásných hvězd, Tisíc tisíců okének to jest, [131] A na tom nebi Bůh domuje, Tam On zůstává, tam panuje. A laskavým okem Svým dolů patří Na tebe i na všecky tvé bratří. Kde dům a byt milý Bůh má? Ven vyjdi, stav se v tmavém lese, Hleď! jak ty hory k nebi směle jdou! Ty skály, ty tu jak sloupy jsou, A strom tu každý k nebi pne se. Slyš! jak ty větve listím šustějí, Slyš! jak ty tiché doly mlčejí. – Tvé srdce tluče, – oč že znamenáš, Že v lese má dům milý Pán Bůh náš? Oko tvé Ho arci nemůž zříti, Než tvé srdce dechy Jeho cítí. Kde dům a byt milý Bůh má? Slyšíš-li, jak zvon jasně znívá, A nás volává v ten hezounký chrám? Jak slavně tam, jak utěšeně tam, Jak úzko a přec milo bývá! Kterak lidé tam zpívají s radostí, I modlí a těší se nábožností! A tam v tom chrámě Bůh má dům i stan; I proto scházejí se se všech stran, Aby před Ním všickni: velcí, malí Prosby vyjevili, díky vzdali. [132] Kde dům a byt milý Bůh má? Celinký svět jest bytem, domem Jeho; Než kdy Mu líbo, tu Si vyvolí V tom velkém světě, buďto kdekoli, Místečka, třebas jen dost uzounkého. Malé jest srdce naše; – víš to sám, – Než vejde náš milý Pán Bůh i tam. Hleď jen srdéčko dobré, čisté mít, I v něm pak vyvolí Si Pán Bůh byt. S radostí nebeskou k tobě vejde, A pak nikdy více neodejde.