Klamné starosti a naděje.

Václav Svatopluk Štulc

Klamné starosti a naděje. [Luk. XII. 16–21.]
Člověku se bohatému pole Hojnou obrodilo úrodou, Tak že nezbývalo ve stodole Místa na žeň bohatou. Tehdy boháč myslel sám u sebe: „Co si mám počíti, Kam s tou úrodou se díti, Již mi přálo nebe?“ – Konečně si řekl: „Vím, Co učiním! Pobořím své stodoly, Vzdělám pak si věčších znovu, A co úrody jest na poli, Všecko zboží, jež svým zovu, Shromáždím v ty nové stodoly. 55 Po té řeknu utěšené duši svojí: Hle, ty statky stačí po mnohá ti leta Na rozkoše rozmanité toho světa; Nuže, odpočívej, hov si v pokoji, Jez a pij a dobré mysli buď, A svou rozkošemi opájej si hruď!“ K boháči však řekl Bůh: „Blázne, této noci požádá se I odejde od tebe tvůj duch. A cos, neprohlédaje nic k spáse, Připravoval jedno sobě, Nedbaje tím krmiť chudé, V krátké době Čí to bude? Všecko, což svým zoveš, mine A tvá duše – zhyne!“ Boháči se tomu podobá Každá lidská osoba, Ježto poklady si zemské shromažďuje, Bohatou však v Bohu býti nepečuje. 56