Nemoc.
Nemesis přísná jednou zas vzpoměla na mě!
Zmučen krutostí rozkladné Nemoci,
již stále u lože jasně zřím jak němou sfingu,
sfingu mých bezesných nocí, –
v nervosní úzkosti čekám již konce.
Rány mé stále se jitří, víc a víc pálí,
zkažená krev podivně syčí
v rozchvělých nervech, ve vyschlých žilách, –
vyhublé prsty s fialovými nehty
zarývám zoufale ve spráhlé tělo.
Ó, tuším teď, otrok tvůj slabý,
že brzy již přijdeš, netvore – Smrti,
v pekelném objetí tvém bych doúpěl
v bolestech němých...
A rány jitří se dále a pálí.
[19]