X Na nebi měsíc chladně svítí.

Viktor Dyk

X
Na nebi měsíc chladně svítí. Na nebi měsíc chladně svítí.
 Je dlouho, nežli ráno vstane. „Má úcta, Vaše Excellence!“ „Má úcta, pane Eckermanne!“ „Jakž?! Země těžká, čas je nudný. Klid olympský se zvolna ztrácí!“ „Já píši k básni o počasí poslední hořkou variaci!“ „Chci nové verše své Vám přečíst. – Jsem konservován, leccos umím!“ „Jsem, Excellence, velmi dojat, ač zcela dobře nerozumím!“ „Zdá se mi, přec Vás schvátilo to. A Vaše tvář – což? – je tak bledá.“ „O řečích zápisky jsem ztratil, mluvených včera u oběda!“ 18 „Věc ovšem smutná!“ „Excellence, zápisky moje mnoho platí. Pan Vilém Mrštík v dálných Čechách začal nás..nás...“ „Žel Bůh!“..Bůh!“... „citovati!“ Tak chladnou nocí stíny chodí, dva pyšné stíny beze žáru. WolfangWolfgang von Goethe s Eckermannem se procházejí po Výmaru. Zdvořilé řeči spolu vedou, jež vyznívají ironií. S grandezzou odstavených bohů strašidel hrají komedii! 19
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.