PŘÍSAHA

PŘÍSAHA
Tři pobudové společnou cestu měli. Chodili od města k městu a od vesnice k vesnici po zaprášené silnici a po mezích a po pěšinách a po horách a po dolinách. V létě tvář schlazoval horský jim vánek a hvězdy střežily klidný jich spánek. A v zimě čekali, až země stará se zase probudí návratem jara. Hlubokým lesem šla stezka jediná, a na té stezce malá mýtina, a v prostřed mýtiny plechový kříž pod zlobou živlů se chýlící již, 206 a na jeho pískovcovém podstavci slova smazaná dávnými lijavci. Večer se k zemi schyloval právě a daleko široko vesnice nebyla nikde v postřehu. I rozložila se na vonné trávě nerozlučitelná trojice k obvyklému již noclehu. A jako to vždycky dělávali, před spaním ještě si povídali. První řekl: „Jak příjemně mezi dobrými přáteli, kteří se milujou vzájemně, se odpočívá! Víte-li, že nezávidím v té hodině nikomu, kdo leží v posteli u svého krbu v rodině“. Druhý pravil: „StáIi jsme spolu v mnohých radostech a v mnohém bolu. Nemáme rodičů, nemáme bratří, nic není ve světě, co nám patří. Nemáme žen a nemáme dítek – žijme dál spolu života zbytek“. A třetí zvolal: „Slovo si dejme, tady u kříže přísahejme, že chceme svou vzájemnost udržovat jak dosud a v žití celém že nikdy tři noci na témže místě nebudem noclehovat!“ 207 Na ta slova se ruce tři mihnuly rázem v povětří, levice na prsou spočívaly a tři hlasy opakovaly do temné noci přísahu v jejím osudném dosahu. l stalo se, že když noclehovali u staveniště kdes pod širým nebem, jeden z nich nohu si prorazil hřebem. Druhové ránu mu obvázali a na pochod z jitra znova se dali. Než cesta s raněným pomalu míjela v slunečném úpalu. Jel kolem sedlák s prázdným vozem, kolečka drnčela vesele o zem. Vzkřiknuli za ním: „Milý člověče, na voze u vás dost místa jest, nechtěl byste zde toho svézt? Sám sotva do vsi se dovleče. Vidíte, jak je ubohý a že už nemůže na nohy!“ Hospodář povolil jejich křiku, koně na chvíli pozastavil, zpola se obrátil na kozlíku, hochy si prohlédl a pravil: „Ať si sem tedy vyleze. Kousek se se mnou poveze.“ Milému hochu k sedláku pomohli do žebřiňáku, 208 řekli mu: „Lehneš si, ani se nehneš, nějakou míli si nadeběhneš, pak slezeš, o strom opřeš se zády a budeš čekat na kamarády. My půjdeme pořád rovným směrem, a tak se sejdeme před večerem.“ Otýpku sena pod hlavou hoch ihned usnul únavou a tíže spánku za soumraku odlétla teprve z jeho zraků, Vůz vypřažený v kolně již stál, a sedlák hrubým hlasem se smál a volal: „Vstaň, lenochu, spal’s celý den, neboj se, budím tě k večeři jen.“ Věrný druh nevěda si rady tu seděl, ospalé oči si mnul a naříkal, že by byl kamenem hnul: „Kde se teď sejdu s kamarády?“ Řek’ sedlák: „Zbytečně tě to trápí, nech běžet jen ty darmošlapy. Za dva dny rána tvá zahojena bude a duše spokojena. Jsi hezký chlapík, máš postavu obra, teď ve žních každá ruka je dobrá.“ Hoch pomáhal pilně na poli, spal ve snopech a kdekoli, vždy jinde a vždy tím se těšil, že proti slibu se neprohřešil. Malá, růžová dívčina, ta byla hříchu příčina. 209 Zpozoroval, jak při práci svou hlavu po něm obrací. Zasmál se na ni a večer šel za ní, a pak vždy po vykonaném díle stával u okénka své milé. Jak přišlo to, nevěděl ani, že otevřela závoru a pustila ho v komoru. Hodiny v štěstí jim plynuly. Tak dva dni rychle minuly. Třetí noc mělo být po blahu. Tak zrušil první přísahu. Dva pobudové na třetího dlouho a marně čekali, až seznali, že již nespatří ho. Sami se dále toulali po městečkách a po vesnicích, po pěšinách a po silnicích. Tu jednoho dne na poli širém pán s černým, nakrouceným knírem, hrdého vzhledu, na koni plnokrevném je dohoní. Zastavil oře a pyšně a úsečně, když promluvil k nim, zněl jeho hlas: „Který pak menší lotr je z vás?“ „Menší jsme oba,“ řekli společně. Pán obnovil svoje dotazy: „Kdo ví z vás, jak s koněm se zachází?“ Děl jeden z hochů: „Libo-li pánu, čtyři jsem roky byl u hulánů. 210 Jak uslyšel to, jezdec rázem se svého koně seskočil na zem a bývalému hulánovi kázal, by v sedlo se vyšvihl. Pak směrem k západu pozdvihl ruku a promluvil těmito slovy: „Pět hodin pojedeš stále v tu stranu přes les a přes řeku v údolí, odtamtud spatříš již na kopci bránu, před ní dva vysoké topoly a za nimi kamennou ohradu a za ohradou zahradu. I poznáš dle těchto neklamných známek, že na tom místě stojí můj zámek. Na koni vjedeš do brány a odevzdáš jej prvnímu z mých lidí, jenž přijde ti do rány. Nemluv mnoho, jen řekni mu, že pozdravuju pěkně svou ženu, její hraběcí milost, a dnes že ještě zdržím se. Pij a jez a čekej na mne a na odměnu.“ Hoch svému druhu sbohem dal a správně všecko vykonal tak, jak mu bylo přikázáno. Hrabě se vrátil nazítří ráno, oblék’ jej do nových, zelených šatů a zaplatil mu zpropitné v zlatu. Druhý den do zámku na hostinu k zábavě milé a k dobrému vínu 211 sjely se první rodiny z celé daleké krajiny. Hoch u stolu obratně posluhoval a za dveřmi láhve vyprázdňoval. Pan hrabě si ho pochvaloval. Řekl mu: „Dobře znám tvoje spády. Nech toho života a zůstaň tady! Věř mi, že když do mých služeb vstoupíš, zajisté nijak neprohloupíš.“ Hoch jenom smutně hlavou zavrtí: „Na mou věru, že u vás do smrti zůstal bych s největší radostí, vaše hraběcí milosti. Ale to marná je námaha, neboť mě váže přísaha, že na jednom místě noclehovat nesmím za sebou třikráte. Půjdu se světem zas potulovat, když proti tomu nic nemáte.“ Farář, jenž seděl u hraběte, naslouchal pozorně rozmluvě té a pravil: „Přísahaná špatnost nemá před bohem žádnou platnost. Rozumím těmhle věcem trochu, můžeš tu klidně zůstati, hochu. Nedbej na ďábla nástrahu!“ Tak zrušil druhý přísahu. U brány zámecké nesměle hledal pobuda přítele. 212 Vrátný se po něm rozehnal holí, i zmizel pobuda do širých polí. Věren slibu chodil dál světem na obtíž starým a na posměch dětem, bída s nouzí a cizopasníci byli jeho druhové věrní. Svůj život prožil na silnici: jen proto, že byl charakterní. 1911