MÍR A VOJNA.

MÍR A VOJNA. (MOSAIKA.)
1.
To je zlata po obloze, to je zlata po poli! Navažte ho ještě honem, klekání již hlaholí. Široce vůz naložený, klasy jen jen ševelí – Bohu dík, jenž stokrát vrací, co jsme v potu naseli. Celá zem je svatou rukou, Boží rukou vztaženou, celé proudy žití tekou rozrytou a zraněnou. Kadidlový kouř se nese díkem ke hvězd nádheře. Unavené ruce spjaty. Domem voní večeře. 7 Bohu chvála! A teď počni obžínkové veselí! Nechce On, abychom chmurni k darům Jeho mlčeli. To je hluku, to je šumu, nežli vše se uloží, a než anděl snu svá křídla nad krajinou rozloží. Zlata plno po obloze, zlata plné stodoly. Krátký sen, a k práci nové jitřní zvon zas hlaholí. 2.
Tichá noc, tichá noc, po návsi tma čirá od okénka po okénko peruť rozprostírá. Víš, děvčátko, víš ty, když se nocí vláčím, že mne bolí srdce, hlava, ovité bodláčím? Víš, že zrak můj ještě k oknům tvým se vrátí, 8 když po návsi opuštěné chasy zpěv se tratí? 3.
U Zelené žáby hezky se to baví, mistr Šidlo, mistr Dírka korbelem se zdraví. Nejen mistr Dírka, mistrů celá sbírka! Hospoda je natlačená, neprojde ni sirka. Večer po robotě chutná pivo k notě – Počkej, mistře Šidlo, přijde mistrová si pro tě! Inu, to jsou rány! Jaké strachy z mámy? Když nám Pán Bůh zdravíčko dá, popije si s námi. Velké jsou sic platy, ale, Bože zlatý, pochválen buď za to všecko, pokoj máme svatý! 9 4.
Letí, letí, švarné děti, jiskry srší z obočí – palaš blýská, píseň výskávýská, kam se jenom zatočí? Zatočí, zatočí kol vaší zahrádky, rádi by rozmarýn na modré kabátky. Holky zlaté, kde jej máte? Dejte nám ho raděj hned! Zítra nás již neuzříteneuzříte, pohltí nás šírý svět. Nedáme, nedáme, až se zas vrátíte, váš bude rozmarýn i růže rozvité. 5.
„Nemalujte čerta na zeď!“ praví chmurný filosof. „Nehrajte si s ohněm války!“ – „Škoda, havrane, tvých slov! 10 Ozbrojeným mírem jisto, v blahobyt a samý ples k svému ráji lidstvo spěchá. Co se může státi dnes? Marné strachy. Pokrok stoupá, kultura vše překoná. Úspěch jen a vývoj stálý kryje zítřka záclona.“ 6.
Nočních nebes hlubinami rudý tak a obrovitý chvost se mihl, posel hrůzy. Zastaví se poutník v chůzi, zachmuří se hvězdné třpyty, zamlkne se ptáče v pění, zalekne se lesů sykot, zahluchne i řeky hukot, paláci i chalupami zamate se hodin tikot, zadrhne se příze snění, zarazí se srdce tlukot, zakolísá žití vření, předtuchou a v zaúpění nebem zář a duší chvění proběhne – blesk mrákavami. Bůh buď s námi! 11 Válka! Válka! Po vší zemi zvěstují ji depešemi, kraji všemi úžas němý ohromnými perutěmi udeří a dál zas letí. Žencům kosy z rukou bere, z vozů vypřahá si koně, vyrve nástroj z rukou chasy, volá muže, chleba bere, všecko porve, v divém shoně. Na tatíčka ručky dětí věsí se, rve žena vlasy. K pluku chmurně muž se hlásí. Města duní polnicemi, bubnů třeskem, vozů změtí, náklady a lafetami, Bůh buď s námi! Dlouhé vlaky, smutné vlaky, ověnčené, opentlené, posupné a přeplněné kolem hřmějí. Tváře bledé kmitnou okny, smutné oči, čapky rudé, čapky šedé na pozdrav se z oken točí. Výkřik krátký, nedořknutý, pozdrav jako zakřiknutý, vybuchlý a zmlklý náhle – a zas dál se vinou táhlé 12 před němými lidu zraky dlouhé vlaky, provázené nadějemi, obavami – vlaky smrti zasvěcené, pohlcené dálavami – Bůh buď s námi! 7.
Loučíme se, děvče drahé. – Je to konec lásky mé? Proč pak máš tak oči vlahé? Dá Bůh, zas se spatříme! S Bohem! S Bohem! Na shledanou. Zdá se mi, že za chvilku odzvoní té lásce hranou – Andulko, můj andílku! 8.
(VE VLAKU.)
Já dvorec nechal opuštěný – Já jenom čtyry holé stěny – Já chorou ženu, dětí pět – Já knihu svoji nedopsanou – Já matku v bídě uplakanou – Já dílo, úspěch dlouhých let – 13 Já závod, vyšlý z prvních krisí – Já studií jsem přetrh nit – My kolébku jsme kupovali – Mně včera ženu pochovali – Mé děti zbyly péči cizí – My měli po žních svatbu mít – 9.
Děvče, děvče, vlaštovičko, těšil mne jen na kratičko švitor tvůj, tvůj pohyb hbitý jako ptačích křídel kmity, plachých očí pohled snivý, nebeský tvůj úsměv tklivý – paprsek, jenž zanik v dálidáli, dřív než jsme mu jméno dali. – Děvče, děvče, vlaštovičko, slunkem bylo mi tvé líčko – zbyla po něm jeseň snící a na tebe čekající. 10.
Nu ejhle, ono to jde! Lid nadšen spěchá k zbrani! 14 A kde se vzalo, tu se vzalo bojovné horování! A žornál jeden přes druhého s tou moudrostí pak vylézá. A v redaktorech, kde je jaký, chřestí jak v pytlech železa. Osudů lidských ředitelé si chválí: Přec jen hodný lid! Ani jsme věru nemysleli, že to tak dobře může jít. – 11.
Vlaštovičky odletěly, blahý mír jste s sebou vzaly – vrátíte se, přinesete zase nám ho z krásné dáli? Najdete zas, poznáte zas, váš kde krov, kde naše víska? Rozvalená, vypálená, najdete snad rumoviska? Vrátíte se, přinesete svoje sladké švitoření – nebo raděj vyhnete se 15 těm, kdo hnízda vaše plení? 12.
Vorwärts, marš! Až do základů Evropa se třese. – Vy, kteří jste v daleku o sobě již nevěděli, vy, co blízci od věků, bratry včera být jste chtěli, vpřed! Na sebe vrhněte se! Srbín proti Srbínovi, Rusín proti Rusínovi, Slovan proti Slovanovi, křesťan proti křesťanovi, člověk proti člověku! Hůř než bylo od věků! – A vy, které jímal hnus nad starými časy, křesťané a pacifisté, marxisté i lasallisté, nuž, zde chvíle se vám hlásí dělat také dějin kus! A vy vskutku dělali jste! – Svobody a míru posli – svoji účast, plnou chvály 16 necháte psát v kůži oslí – – nuže, vorwärts, marš! Evropa chví se pod vaší nohou, kde kola trochu zabrzdí se, mažou, jak mohou! Pomáhají koruny, libry, marky, franky, korporace, kommuny, ústav zadní branky, pomsty, štvaní, zrady, provokační spády, žaláře a šibenice, arcikněžny, poběhlice, modlitby a žalmů lkání, zdola pekla lomcování. O sobě jste nevěděli, teď se v klubko zavíjíte, bratry včera být jste chtěli, teď se navždy rozcházíte – nuž, jen řízně, vpřed! Za zájmy našich bank a burs, za marky vyšší kurs, za produkt náš a za jich chleba, za jejich hloupost, za náš um, za náš způsob, jímžto třeba 17 vykládat ius gentium, za vorposty, zbudované v dáli, za pevnosti a dráhy, které tolik stály, za přístavy, jimiž otvírá se kultura naše oné cizí rase, za idee, jež nesem v světy, jež chápat, žal, však nechtějí, za našich mladých lidí vzněty, za splnění jich nadějí, by vrhnout kam se mládež měla, když doma kdo se znemožnil, za odbytiště našich sil: tož za dráby a profesory, za hofmistry a inštruktory, za guvernéry, direktory, za společnice, umělkyně, za carevny i za bekyně, za všecko – čím vlast bohata! My dodáme i knížataknížata, vždyť na ně máme líhně vzorné a dynastie celé ohnivzdorné! My všeho dost a jiní málo – tož by se lidstvo blažit dalo aspoň našimi přebytky – nuž hurá! vpřed! nuž do bitky! 18 13.
(DUŠIČEK V POLI.)
Odpočiňte v pokoji, po boji – doufali jsme, dnes že konec bude příboji. Doufali jsme, v tento den, rozložen po hřbitovech národů že lehne míru sen, že ty šachty vojáků v soumraku tichým světlem zablikají místo bodáků. – – Blikají, ba blikají po kraji – ale třeskem ani mrtvým pokoj nedají. 14.
(VÁNOCE.)
Milý Pane Ježíšku, 19 do zpěvu dnes není! Skoro pláč se vnucuje při Tvém narození. Když jsi tenkrát zjevil se, jas, jenž ve tmách svítí, prý i vůl a oslíček stáli u jeslí Ti. Nám se také rodí cos, jenže v krutém bolu – proto krutém tak, že zde stojí moc těch volů. 15.
(TŘI KRÁLI.)
(1916.)
Dobře, že zašla hříčka ta, že nechodí letos králi. – Nač svatá vzbouzet dramata, když tak jich lidé dbali. – Však nic by nepřinesli též, co mohou dnes tací králi? Myrhy? Ah, té již celá věž, to druhé – raděj vždy brali. 20 (1917.)
A bylo by to bolavébolavé, ten žert ve chvíli nepravé – však nemohlo snad by to být? že na dveřích by bylo zřít visitky trochu nepravé: † Karlík † Ferda † Vít? A chytat kluky rozverné? Z toho teprv nic! „Dají si pokoj! To my ne! Nás půjde přece víc!“ 16.
Nám nervy hoří, mozek dříme, šílenství blízkost číti, a kam se zítra mysl zřítí, zda my to víme? My smrti se již nebojíme, my bojíme se žití! Nám jedno, kam leb položíme, čí zem nás bude krýti. Nám začaly již údy hníti, co dál, zda víme? My smrti již se nebojíme, my lekáme se žití. 21 Ztracená hlídka mrtvě klíme a chladné hvězdy svítí. Pro nás již nemusí to býti. Jen jedno víme: My smrti již se nebojíme, my hrozíme se žití. 17.
(EVŽEN A EUGEN.)
Ten starý Evžen za šport měl jen svoji tabatěrku – a v službu přived – žebrák skor, si sotva víc než herku. Jen knih měl moc, však znal, co v nich, ten kapucínek malý a věděl vždy, co šustlo kol, co chytá a co pálí. Zvlášť o Turky se zajímal, však tehdejších dle mravů dal každému, co jeho jest: tož Turkům natlouk hlavu. A za to píseň hrdinná mu vděkem lidu platí, a Bělehrad se v písni té 22 měl věky ozývati. – Však nový Eugen nastoupil. Ten nóblejší měl passe: za miliony budoval své burky v hrdé kráse. (Však církev to již unese: ví, co je hájit víru: on Deutschmeistrů přec nosil kříž tak švarně, zvláště v míru!) A jinak pojal úkol svůj na čele čackých pluků: přes tvrdé Srbů kotrby on Turku podal ruku – as proto, že po křesťansku i v lásce chtěl být sladší, ten rek, jenž v burcích prastarých měl kastelánky mladší. – (To pravím k vůli rýmu jen, bylť – jak ten Evžen – panic!) Však s Bělehradem šlo to tíž – a vyšlo v konec na nic. 23 18.
(STĚHOVÁNÍ.)
Tulačko s žlutýma očima, cholero, vychrtlá paní – co že se ti tak zastesklo po bouřném objímání? A hubičkovat vy zas jen, neštovky, cikáni malí? Nač hladkých lící třeba vám? Hle, jak se zahryzaly! Pan Tyfus? Chmurný věru pán a rád má překvapení. A ještě kdosi? Ještě cos? Což ještě dost vás není! Toť stěhování národů! Toť starých časů stíny! A pytlů, truhel hromada. Vždyť nanesete hlíny! 19.
(NOVINY.)
Synu, denně uč se znova, 24 nikdy nejsi vyučen: Dnes si myslíš, kolik musíš novin shltat každý den, abys zvěděl, co se děje. Zítra? Jiné zjevení: Že to všecko vyráběno není vlastně na čtení! A když badáš, jaký tedy má to účel daleký – přec jen odtud zas se dovíš: že to vše je na deky. 20.
Každému hrají na světě chvíli, osudu kolo se otočí v mžiku: Dřív my kde jakou pucovali kliku, teď u nás oni již kde jakou ukroutili. 21.
(SMUTNÝ KVĚTEN.)
(1917.)
Jde zlatý máj, jde Panny čas. Hrdličky zval by k sobě hlas 25 ve květů říš, v nebeský háj. – Kde je ta říš? Kde je ten ráj? My neznáme té cesty tam, my propadli jsme tmám. – Kde vpravo je, kde vlevo jeje, odkud nám zní zvěst pokoje? Kde světlo je, kde východ jen? Zda svitne zas, zda bude den, zda již se někde dní? Ó, Panno, tak jsme bezradni! Zač modlit se a co si přát, kam touhy křídla rozepjat má duch, zraněný pták? Ó, zachraň nás se Synem svým, my nevíme sic, jak – však aspoň cílem zářivým zas upoutej náš zrak. – A půjde zas i v dálnou pout umdlený poutník rád, jen vědět směr, jen rozhodnout, jen nemuset tak stát! Ó, matko, zachraň, zachraň nás. Tvůj přišel máj, tvůj krásný čas, jen pochyb můra padla naň, ty rozežeň tvá jasná dlaň, ať velikého jara tíseň 26 se rozjásá pak v jednu píseň a v jeden díků hlas! 22.
Skály na Adrii, děla do vás bijí, co z vás urvat chtějí ti, co do vás ryjí? Kámen na kameni, jiného už není, jiného tam odtud není k uražení. Skály, vzpurné skály, mraky vojsk tam stály, mraky vojsk tam zašly, jiné přišly z dáli. Rána ránu stihá, ozvěna se zdvihá, proti blesku blesk se vyvolaný mihá. Srdce, kámen malý, vzatý z tvrdé skály: kde ho ocel křeše, vzniká požár stálý. 27 Pane jiné říše, větší nad Mojžíše, Ty znáš jinak tknout se skalné srdce skrýše. Bože nad národy, hůl Tvá beze škody udeř v srdcí kámen, aby vyšly vody! – 23.
Vše zemdlené a zlomené. Kdo vzpomene? Nic nekvete; je chvíle té vše zakleté! Vše znavené a schvácené již z kořene. Vše povadlé a prochladlé, vše zapadlé. Vše červivé a truchlivé, vše neživé. Kdo vzpomene? Vše ztracené a pohřbené. – 28 24.
(POŠLI DUCHA SVÉHO.)
Jedno slovo vyplněné: Kostmi zbělelo pole naše. Není živých, všechno pomřelo. Čekáme, že slovo druhé má teď nastat již: Duchem svým že kostry ony, Pane, oživíš. Nemusí to ani býti ty, jež skryl již hrob; ale, Pane, který vidíš také do útrob, aspoň na nás dechni dříve, než nás zhltí zem; ani se již nemodlíme – my též nežijem. – 29 25.
(DÁL TO JIŽ NEŠLO S PÍSNIČKAMI.
– – – – – – – – – – – – – –
JEN JEŠTĚ JEDNU O SMUTNÉ PROMENÁDĚ.)
Můj Bože, jak ta promenáda šílí! To klouzání a mihotání, to houpání a kolíbání, jež laská tak, až zabije – roj motýlů, svou krásou zpilý – však motýlek můj černobílý zde není přec – tož Adije! Můj Bože, jak ta promenáda šílí. Do nejchmurnějších dum štěbot a švitor a vrkot a šum svou kypící číš nalije – a jedna z nich, ta sletlá z ráje, má holubička rozkošná je – však té zde není – Adije! Můj Bože, jak ta promenáda šílí! Jasmín a šeřík a leknínů stvoly, vůně, co po nich srdce bolí, když choré jich se napije. – Pel omamný a mdlý a čistý – však kvíteček můj bělolistýbělolistý, ten voní víc – tož Adije! 30 – – – – – – – – – – – – – Můj Bože, zas ta promenáda šílí! – – – – – – – – – – – – – A motýlek můj černobílý zde prohání se, celý zpilý od očí těch, co ještě zbyly netknuté hrůzou utrpení – – – – – – – – – – – – – – Však mrzáka již pro něj není – – – – – – – – – – – – – – Nuž, s Bohem, navždy! Adije! 31