BRATŘE!

BRATŘE!
Vyhnán cizí poručník, jenž řádil v našem statku. Vyhnán ten, co škrtil nás, prznil naši matku, utekl – a ani pes již po něm nezaštěká. Ale mne dnes, bratře rodný, mne dnes cosi leká – lekají mne oči tvé, jež zlověstně tak svítí! Co se stalo, bratře můj? Však bývali jsme biti oba stejným karabáčem zpupné cizoty, zakrsali, krváceli – věř, já jako ty! Myslíš, že jsem méně cítil? Srdce taky mám! Také můj hlas o soud Boží volal k výšinám, také ve mně srdce jihlo v požehnaný den, kdy náš rod zas na své hroudě stanul svoboden! S důvěrou jsem náruč rozpřáh, bratra objat chtěl – z tebe však dech odcizení v tvář mi začíšel. Tys mi hrubou botou zdrtil, vzdorem svým jsa zpit, Pohádky mé obraz zlatý! Muselo to být? Jinému bych neodpustil. Ale s duší bolnou od tebe jsem čekal smíru radost obapolnou, čekal jsem, až vystřízlivíš – Bratře, čekám stále! Od koho jsi učil se to? Biješ, biješ dále! Biješ – trochu dlouho již, i do staré rány. 96 Je to tolik radostné, bratr utýraný? Myslím, že jsme u nás doma chtěli šťastni býti? Šťastné lidi těší, jiným bolest působiti? Nechci brát ti, co je tvého. Ale to chci říci: Ruka, kterou kolem dáváš v hebké rukavici, v rukavici navoněné frajírce kde které, železnými klouby svými do krve až pere bratra ve tvář zapýřenou smrtelným tak studem! Jaký zisk to z toho oba jenom míti budem? Myslíš, že já proto mohu bytost svoji zapřít? Že já taky naučím se jak ty na svět patřit? Ale nač? Hleď, jinde též se svět tím řádem točí: bratr bratra nehubí přec, že má jiné oči! Ty máš černé: vidí jenom černou zem kol sebesebe. Což já mohu za své modré? Zůstal v nich kus nebe. Mohu si je vyrvat z těla? Nedostal bych jiné. Ptáče s vyklovaným zrakem žalostně jen zhyne. Nech si své a já si nechám také už ty svoje. Říká se, že uhlídají více oči dvoje. Ostatně, i černé oči někdy blahem jímá pohádka, již možno vidět jenom blankytnýma. 97