VÁNOCE

VÁNOCE
Tmí se, tak vlažně tmí se a lehoučko napadl sníh; a zářné oči dívají se zevšad dnes do ňader mých. Jsem sám, jak hvězdka, jež vyšla, a jsem, o Bože, tak rád! ta stříbrná chvilka teď přišla jistě s mou duší si hrát. Dá se v květ ledový chytit chvíle té andělský dech? Jas lilií v duši jest cítit a vůni na ústech. Noc blíží se, paní tmavozraká. Dnes s úsměvem duší nám pluj! Tak zlatě se smráká a smráká – ten večer jest, Paní, tak Tvůj. * Smím píseň svou dnes složit k nohám Tvým, smím zpívat nejkrásnější z tajemství Tvých snů? Požehnej odtud, kde se Synem Svým vítězná teď je slavíš v nadhvězdnu. Ó sednout jak ptáče tam u nohou Tvých, ve vodopád světů dolů se dívat – 10 co lidé té noci kdy cítili v nich, výlevem nové písně to zpívat: jak duše jim rozkvetla v mystický sad, jak Mír si v ní prestol svůj vyvolil rád a sněžných květů ve závěji andílci v ní se procházejí, bělouncí, celý řad! jak kraj duše celý se jiskřivě chvělchvěl, jak skryla jej měkká a vlaživá běl, jak v modré mu lesy mír dech, jak zavál kdesi touhy vzdech a stíny svál jak těžký sen – a radost bílá jak každému sletí, jejím kdo po objetí zatouží jen! Vzpomínko noci té, blaživá tak! Soumraky věků k nám zří její zrak, kolik kdo světel zná, všecky mu dal! V nesmírný prostor, v tajemnou dál oblohou modře prozářenou rozžaté světy svou drahou se ženou, a jako chumáč zlatých včel roj meteorů přeletěl, tak kmitavé a zlatovlasé – 11 a nebem plul jas a sněhem táh jas a kolem vše plálo v tom jase. Tehdy se líbaly věčnost a čas! Vzrušeny kroužily světy kol nás, kroužily, toužily v betlémský chlév – Tam lidé dnes klečeli v objetí s anděly, a slzy jak kanuly, prosby jich vanuly v dětinný pastýřů zpěv: Děťátko nebeské, vítáno buď, jasem té noci i nám zaplav hruď! Světlo ty ze světla, buď králem nás všech, jak ty své hvězdy nás zaplanout nech! * V bezedno tisíc let zatím již padlo a růží již zvadlo a srdcí již schladlo – A zas jde ten večer, ten tajemný čas – Oblohou modře prozářenou chvěje se zase hvězd třpytivý zjev, duše se chvěje po staletích zas a srdce zas touží v betlémský chlévchlév. Tužby a myšlenky, beránci bílí, nebem se rozběhly, v dálku zas pílí, hledat svůj betlém v kraj úsvitů všech. Dej doletět, Matko, a okřát se nech, anebo aspoň odnést si zpět 12 z úsměvů dítěte jediný květ v chudobu pozemských střech! – * Ó lidstvo, štvaný Tantale, nech trýzně své dnes spát – nestyď se, starý Tantale, vždyť znát tu touhu z očí tvých plát jasem stromků vánočních, ó neodporuj nadále, a nech se zulíbat! Pojď k jeslím! Kleknem v jeden řad! Tam zkvete opět štěstí naše, tam zkvete srdce, žije-li, v chrysanthem bílý, v růži zlatou, a perutí je rozpjatou Bůh schrání svými anděly! Plujeme bouří. Skořápka země nese nás v tajemnou dál. Zpíváme. Kolem nás hučí to temně, mnoho již orkán jich v hlubiny svál. Zpíváme přece; vždyť vstříc se nám dívá jako ten dnešek, tak zářivá souš – – – Tam píseň má – chudý chocholouš u nohou Madonny zpívá. * 13 Blíží se, blíží, tmavozraká – z dálky již bělá se jas! Tak zlatě se dnes smráká a smrákásmráká, ať navštíví sladká i Vás. Až přiletí k Vám plná záře a zatřepotá křídloma, ať najde v úsměv zkvetlé tvářetváře, v srdcích otevřeno má. Až přiletí k Vám o půlnoci a bude smát se z hvězdiček, ať nechá u Vás ze své mocimoci, ať nechá – hrst těch hvězdiček. 14