HODINKY O VÍTĚZNÉ KRÁLOVNĚ MÉ OTČINY
Jsem k chválám Tvojim neumělý,
však onoho přec lidu syn,
jenž písní Tvou vždy kvetl celý
i prostřed běd a vin.
Jenž životem svých generací
a epopejí dějin svých
k Tvým písním dětinně se vrací
a hodinky Ti pěje v nich.
Mé duši dovol, svatá Panno,
k Tvým nohám sednout jako pták –
co v duši toho lidu vpsáno,
svou písní prostou vyzpívat.
Matutinum
V záplavě záře měsíčkové
ve svatém háji kvete vřes –
v šepotu břez a hnízd tam usnul
nad obětnicí stařec, kněz.
Mu zdálo se – duch lučin táhne
přes širou zem, jest ku svítání,
a měsíc svitem pohádkovým
se tulí k nohám krásné Paní –
64
a z houští stromů porosených
že modlí k ní se bozi bílí,
jak housle, které nedočkavých
přívalem tužeb promluvily.
A hvězdy-světlušky když sedly
kol Paní té na vlhký mech,
stařeček dosnil, a ráno jej našli
s úsměvem ztuhlým na ústech.
To byla noc, kdy kvíteček zlatý
vykvetl – jediný v pozemském hloží,
nad ním pak vzlétla včela-Duch svatý,
to byla zlatá noc Rodičky Boží.
Laudes
Lumíre, klekni k písni slavné,
k písni, jež z nebe přilétla!
Za hrdinky tvých písní dávné
zde jiná růže rozkvetla.
Náš celý sen o Panen květu,
vidina v temnu hvězdných krás,
teď živý vyrost’ z Nazaretu
a šťastné navštívil i nás.
Toť ona! Sen náš Method směle
na oltář štětcem vykouzlil,
a Cyril vzněty naše vřelé
v svou sladkou homilii vlil.
65
Carevno, vítej, duho svatá,
v náručí neseš slunko nám,
kvítečku srdcí, bráno zlatá
ku blahým Krista zahradám.
Byzantský obraz krásný sice,
kde v samém zlatě Panna dlí,
však v srdci tichu Holubice
jak ve hnízdě se usídlí!
Prima
Bílý kouř stoupá a lučiny voní
a mládež hulá pod lipami,
a z lípy se Matky obrázek kloní:
Rodičko Boží, buď s námi!
A v modrých lesích klášter leží
s mnichy, těch tišin cikádami,
s malíři Madon, se zvony svých věží:
Královno rajská, buď s námi!
V červeném zlatě šlechta hoří,
bitevní prapor nad hlavami,
v erbu má spasnou hvězdu moří
a nápis „Maria s námi“.
Jest slavnost růží, sladká, snivá,
poupátek, dětí plné chrámy,
a biskup žehná a lid zpívá:
Mystická růže, buď s námi!
66
Král vede si svou zlatovlásku,
a víno šumí fontánami,
vše září slávou a vše dýchá lásku,
král šeptá: „To Matka jest s námi“.
Tertia
Divočí pole a ze ssutin kvílí
vítr svou zvěsť, že skončen boj;
psi lidské kosti hryžou a v dáli
požárů hasne ohňostroj.
Zrazený zástup – k smrti štvaný,
lesy se toulá – vlkodlak;
prohráno všecko; jest otázka jedna,
zda ještě žíti dále tak?
Znectili Boha a vraždili bratry –
však jim kdos také srdce vzal,
na duši, na tělo okovy vložil
a lidsky žíti zakázal.
Věšeli vidin obránce vzpurné,
byl svatý mír – třesk řetězů –
a sirotám lhali i o tobě, Matko,
že’s valkýrou jich – vítězů –
a netušil nikdo, že rebelů národ
když opuštěn nechal tvůj královský dům,
v hlubinách zhrzených srdcí svých tajil
kapličku svěcenou smutným Tvým snům.
67
Sexta
Znám provinci, jež smutní tklivě, –
dědiny bílé moravské!
neděle kol nich zádumčivě
opřádá zlaté nitky své.
Tajemná hudba ovzduším zvoní –
ta province svou duši má!
V zpěvulek věnci pod jabloní
s milýma sedí očima.
Ó dívky, pampelišek květe,
vlašťovky v našem podletí,
z ruček vám závoj Panně kvete,
ze srdečka zpěv Dítěti.
A v jizbě sedí stařec bílý,
postila těžká padla v klín,
čte, jak se bolně rozloučili
s Matičkou svojí Boží Syn.
A pod lipou se kaple bělá,
jest všecka kvítky cifrována,
v brokátu s Jezulátkem celá
sedí tam mile svatá Panna.
Ty písně zde, jimž rovno není,
z nich každá má svou divnou moc,
a na konec na rozloučení:
Růžičko rajská, dobrou noc!
68
Nona
Zpěv procesí kdes hájem zvoní –
ó sladké dívčí soprány!
zalétne z dálky a do dálky létne,
motýlek větrem houpaný.
Písnička zlatá, malovaná,
hrdličky lásky cukrují v ní,
a srdce v ní kvete a duše v ní zpívá –
písničko lidu naivní!
O slzičkách Matky, jež rozkvetly rudé,
o stromu kříže košatém,
o křepelce, jež pod ním pláče,
o slavíčku, jenž zpívá v něm,
o holubičce v bílé věži,
že trápí se a teskní tam
a všecky zve nás na návštěvu
toužně k svým drahým výšinám.
Však jdou již, jdou v tom květném kroji
Tvých, Paní, paladinů řad –
ten kancionál malovaný,
své srdce touží vyzpívat.
69
Vesperae
Jest teskný večer idejí,
slunečko – Kristus shasíná,
a v přítmí smutném po zemi
večerka září jediná.
A mnohý zrak k ní zaletí
pln bolestného pláče,
ta hvězda má tu nadšené
a vroucí vyznavače.
A kdo ji v jejím sídle zřel,
v hostýnské poustevně zlaté,
z těch jejích stěn se usmívat
barony, sedláky, svaté,
nádheru dvora, prohřátou
oddanou láskou sladkou –
ten ví, že jest to jitřenka
a že jest Slunce Matkou.
Valí se soumrak kultury,
noc nad obzorem visí –
za noci pomře, co zemřít má,
co žít má, – rosou se vzkřísí.
Valí se noc nám nad hlavou,
však krátké její chvíle –
ta dennice zas uvede
k nám slunko naše milé.
70
Completorium
Madonno, lípo bzučivých včel,
vykvetlá v modré až nebe,
na chudý plást jsem vzíti si chtěl
a nesměle bzučel kol Tebe!
Jsem nejmenší z broučků ve stínu Tvém,
dej vdechnout mi doušek své vůně,
ať opojen jednou usnu svým snem
a Tobě na nebeském trůně
probuzen u nohou usednu tich,
beruška moravských hájů,
pozdrav tvých dětí nejdražších,
pokorná prosba těch krajů,
abys – jak v pravěku obilný klas
skryla před požáry v dlani –
tak ukryla, zahřála do květu zas
nám duše v tom odkvétání.
71