POUT DO BOLESLAVĚ

POUT DO BOLESLAVĚ
Ozvala se neodbytná, vzbudila se v srdci touha, nezmohla jí, nezdolala dekadence doba dlouhá. Poblouzení, zapomnění steré kouzlo přemoženo, jako Radúz vzpomněli jsme na staré své lásky jméno. Boleslav! Hlas Matky Boží! Mocně zas to táhne za ní, dobře bylo v dobách víry, dobře v službách svaté Paní. Boleslav! Za víru spasnou krev tam prolil kníže drahý – jak by neměl v slzách líbat Čech své Kalvarie prahy! Boleslav! Ó ze zdí starých jímavý hlas mluví k duši, tichý hlas, však ozvěn plno, a již nic ho nepřehluší. Tichý hlas, jak by to z dáli předkové nám vzkazovali, 89 nezapomnít, čím jsme byli, zachovat, co odkázali. Boleslav! Ó silně vanou z toho jména vlasti děje: střed jich víry palladium, dané nám od Methoděje. Nuže vzhůru za svou láskou, vzhůru v šlépěj Václavovu, a co v srdci vyklíčilo, rozkvete tam zářně znovu. Boleslavský znak ať hlásá lásku Čechů k Matce Boží, věrnost jich, když štěstí sluní, i když vínek nesou z hloží. Život celý jest prý poutí, jenže cíl plá různý v dáli; nuž tu naši pout ať řídí – boleslavské ideály. 90