MALÁ KŘÍŽOVÁ CESTA

František Odvalil

MALÁ KŘÍŽOVÁ CESTA (Příteli O. Zlámalovi)
I. U PILÁTA
Ty, jenž dosud trpíš na všech místech země, Ty, jenž trpíš v těch, kdož milují Tě, já to nejsem, jenž Tě nenáviděl temně, já to nejsem, jenž Tě stíhal lítě, já to nejsem, jenž Tě hnal před zavilý tribunál, zrádce hledal a lid štval, hlasem na Tě žaloval – Já to nejsem! Ale jak to povím lidem těm? Mám si také mýti ruce s Pontským Pilátem? Gestem tím se s farisei sešel Pilát na vždycky. Byl to na ty umyvače výsměch cynický, aneb duše rozpoltěné omyl tragický? Ale ne! Tak z vin se mýti, toho žák Tvůj nečiní. Takovés nám nezanechal, Mistře, náčiní,náčiní. Vinen, vinen, stokrát vinen, tak jak Pilát byl, tím, že povinnost svou svatou dost jsem nečinil, 144 vinen, vinen, stokrát vinen, Pane, vyznávám! Vím, že tím na hříšnou hlavu krev Tvou svolávám, ale prosím, ať mi není k zavržení!
II. PÁN PŘIJÍMÁ KŘÍŽ
Nesl jsi jej dříve již. „Kdo chce za mnou“ – tak jsi zval – „vezmi na sebe svůj kříž!“ Teď se hrozně zjevným stal. Tys jej přivítal. Starý oltář od Mojžíše v rozích býčí rohy měl, (žalmista též o nich pěl,) ale já jsem nikdy spíše nechápal jich, až v ten den, kdy jsem jimi naznačen poznal oltář rohatý, kříž Tvůj rozpjatý! 145 Ó, kdy záblesk duši daný zjeví mi, proč i můj kříž ty a ty měl hrany?
III. PRVNÍ PÁD
První pád. Nač povídat, když rychle tak se stane? Ale vstát, rychle vstát, vzít zas kříž a putovat s Tebou, Kriste Pane!
IV. SETKÁNÍ S MATKOU
„Synu, proč’s mi to učinil? S bolestí jsem tě hledala –“ Odpověď žádná,žádná. Té otázky slovy ta Matka také nedala. Vidění praví, že tehdy jsi klesl na obě svatá kolena. Před Tebou stálo, před čím se kleká: Matička bolem zlomená. 146 Musí ty oči na vše hledět? musí to srdce o všem vědět? Ba vše, vše musí protrpěti společně s tebou, když obtížen všemi strastmi, jež zrály na bídné té zemi, činíš ji matkou trpících dětí! Tak tajemně je usouzeno. „Co mně a tobětobě, ženo?“
V. ŠIMON
Jak jste se tak sešli jen? Ty po radostné práci, voně jarním polem, pospícháš domů, kde jak vinný kmen manželka čeká, a za starým stolem jak proutky oliv dvě tvé děti – Či ti naproti již nedočkavě letí? Tu ti v ústret přichází ten druhý. Nemá nic již, než ten kříž. Nemá nikoho, než lotry za soudruhy. Nevyhneš se? Nevidíš? 147 Ach, ty jediný máš ponášet ten kříž, jímž spasen bude svět! Šimone milý, jak jste se tak sešli spolu? Ty přec nejsi z jeho apoštolů, nejsi z těch, kdož dí, že všechno opustili – ano, vše, – a nyní také Jeho! Ubozí! Ó nesuď stádce rozběhlého, budouť mnozí každým dnem až do smrti Šimonem!
VI. VERONIKA
Kdys modrým kvítkem pokryl zem, na blankyt smál se blankytem. Pak vytržen na ladách schnul, a máčen zas, by odprahnul, po dřevěných i železných mučidlech přešel potom tich, až v nový tvar ten modrý len byl spředen, utkánutkán, vybílen. 148 Šátečku bílý, duše má, za ňadry tiše složená, teď zase rozkvěť, rozviň se, na bolestnou Tvář přiviň se, a vtiskni si ji ve tkáň svou! Ta bude věčnou slávou tvou.
VIl. DRUHÝ PÁD
„Petře, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát odpustíš bratru svému!“ Tobě však, ó Pane milý, katané neodpustili ani bolestný Tvůj pád – Komu jsi jím ublížil? A přec mnohý lál a bil! Jiní zdvihli – ano – snad – ale jak? A proto jen, aby mohli křižovat. 149 Ach ne, Pane, sedmkrát! Lidé–Lidé – i když zvednou–zvednou – neodpustí plně ani jednou!
VIII. PLAČÍCÍ ŽENY
„Blahoslavené jsou, které nerodily?“ Jaký úžas budí z úst Tvých slova ta! Před Tebou se matka šťastná radovala, po Tobě má býti bědná, proklatá? Ach, jaký to rozdíl! Dcerku Jairovi, matce syna vrátils, řka jí: „Neplačiž!“ Ruce Tvé na dětských hlavičkách se chvěly – teď a matkám „PIačte!“ díš? Ne, všem neříkáš to! Ty jsi spasit přišel – Nemůže být nyní horším zrození! Ne, Ty neměníš se! V Tobě rozdíl není! Ale rozdíl hrozný v lidském snažení: V těch, kdo milují, a v těch, kdo křižují Tě, v těch, kdo dobrý strom, a kdo jsou bodláčí – Ale kdo a čím je na Tvém soudě? Slza nad Tebou–Tebou – Ty pravíš–pravíš – nestačí! 150
IX. TŘETÍ PÁD
Celý svět a jeho slávu dával démon, abys hlavu sklonil před ním jedinkrát–jedinkrát – Lstivě–Lstivě – ale marně! Ach, co ode mne chceš za to, přede mnou že v prach a bláto padáš takto po třikrát? Zdali také marně?
X. SVLEČEN A ŽLUČÍ NAPÁJEN
Strhává roucho pustý kat. Hnusné dá šťávy ochutnat. Tak křižování řád to žádá. Ale že činí to tak ráda ta bestie, jíž rovno není, bestie v člověku, jež nejraději cení své zuby vlčí na toho, který trpí a mlčí! Tak křižování žádal řád. Ale Ty, Pane, chtěls to snad, 151 snad mukou tou jsi platil lék, by vzteklosti své zbavena byla ta v srdci schoulená bestie zbabělá, která vždy hleděla na tom nejvíc Mlčenlivém, na svém Bohu živém vylít svůj bídný a bezmocný vztek!
XI. PŘIBIT NA KŘÍŽ
Nač mám napřed myslit, Bože? Na ty klouby vymknuté, na ty ruce proražené, na ty nohy přikuté? Na ta muka, o nichž ani učenci se neshodnou, hledajíce bolným údům polohu víc příhodnou? Ale ne, nic nenaleznou umem ani srdcem svým–svým – Bože skrytý, i Tvá muka zůstanou vždy tajemstvímtajemstvím. 152 Nejen že muk cizích moře pojmouti je nemožné (kdo netrpěl, nepochopí, a kdo trpěl, zná jen své). Nejen proto–proto – ale, Pane–Pane – jak to říci mám? Muk Tvých hrůzu vymysleli člověk, satan i – Bůh sám!
XII. PÁN UMÍRÁ
Skončena jsou boje muka. Dokonáno! Dokonáno! Že ještě bude trpět Tvá ruka, že bude trpět srdce Tvé v tom, kdo Tebe miluje, milionkrát po vší zemi–zemi – proto přece dokonáno! Nepohne nikdo slovy těmi! Nemůže se změnit díla plán! Půjdeme jen šlépějemi, kterými šel Pán, 153 vítězství je již psáno! Dokonáno!
XIII. NA KLÍNĚ MATKY
Jak se k tobě přiblížiti, když ti v klíně dřímá Syn? Ach, jak ti Jej změněného vrací smečka našich vin! Jak tvůj pohled, Matko, snésti, a jak sám na tebe zřít? Jak se k tobě opovážit a svým studem nezemřít? Utéci, jak Kain kdysi? Ale kam se vrhnout jen? Jak se k tobě opovážit, nežli také proměněn!
XIV. BOŽÍ HROB
Smutný pohřeb, kterým, Pane, s Tebou se zde loučíme. 154 Smutný, ale smiřující. Hle, teď Tebe vložíme do hrobu, jenž na věky by nad pyramidy se stkvěl, do hrobu, v němž nikdo z lidí ani z bohů neležel! Jsou to srdce milionů. Spočiň v nich, vždyť Tobě jen možný zázrak nad zázraky: zůstat v nich i oživen! 155