BIBLE VNUKŮ

BIBLE VNUKŮ
Tys bibli nám kdys vykládal, jak stvořena země a nebe; teď sám dej pozor, dědáčku, teď budu zas já učit tebe. Však s tím, co bylo, neb co jest, s tím my se netaháme; my v bibli své hned první verš co teprv bude máme. Napřed – snad je to plagiát, však je to již naše gusto – stvoříme, to snad uvěříš – skutečné prázdno a pusto. Pak: Světlo buď! – ó staré to miloučké naše théma. Ať v lebkách všech se svítí tak, jak v sýpce přede žněma. Pak obloha. Však ta má být „oblohou“ do písmeny: 172 by země byla skutečný chlebíček obložený. Pak země, moře. Úplně změní se tvářnost světa. Tam kde se oceány dmoudmou, ať Atlantis nám zkvétá a Utopií celý svaz ba co vše – čerti vědí – za to od Prahy k Urálu se mohou lovit sledi. Slunečko, měsíc, hvězdičky – to může zůstat vždycky, však musí to být zapjato na knoflík elektrický... Ryby a ptáky taky si stvoříme s vlastností novou: ať pečení již lítají a smažené již plovou. Osli a voli, prasata, těch budou stáda všude, 173 v břiše mít budou salámy a na krk mašle rudé. Dědáčku, heč, to bude ráj. Had nám ho neuloupí: na vyskákané Evušky bude i ďábel hloupý. Však co má přijít na konec, v tom ráji je první všeho: Bůh nebude chtít poslouchat – my vyženem jej z něho. 174