STVOŘENÍ
Ó Nesmírný! Já domýšlet se nechci,
že sledovat bych mohl tvůrčí činnost Tvou!
To jedno vím, že vytvořiti můžeš
i v duši mé svět nový, budeš-li tak chtít.
Hle, chaos čeká!
Vždyť jeho kvil a svíjení a bezmoc
jest žebroněním před Tebou,
a to být může největší z Tvých chval.
V to temno bezradné, jež halí původ věcí,
Tys zjevením svým rozžal řadu světýlek,
by na čem spočinout měl chabý zrak –
nuž ať ta světla hoří! Jako svíček řadu
je rozžíhám po jedné straně Tvého tajemství,
a po druhé mu straně tolikéž plá hvězd,
jež v říši milosti Tvůj rozžal Syn
svým blahým Otče náš. – Hle, oltář můj!
Ó Otče, chaos volá k Tobě!
Jsem propast tmy a nicoty a zmaru,
však Ty jsi Světlo, Všehobyt a Vznik,
ó schyl se, Všeho Náplni, nad propast mou
175
a rci: Buď světlo!
Chci poznat Tebe! Učiň, ať v Tvém světle
vše ozřejmí se vnitř i vůkol mne,
a světlem tím se posvěť jméno Tvé!
Toť první bude den, Tvůj tvůrčí prvočin. –
A já v té záři na kolena padám,
již nikoliv jen chaos, nýbrž bytost již,
jež ohlíží se po svém určení,
jež blankyt hledá nad hlavou.
Ó rci: Buď obloha!
I pro mne buď, cíl tužeb mých a snah!
Já potřebuji nad svou hlavou nadějí těch kryt,
by nezdrtila poznání mne marnost.
A s druhým dnem a každým dalším
blíž přicházej Tvé království!
Je ještě chaos pode mnou. Jej rozptylrozptyl, Bože, též!
Dej pevnou půdu také nohám mým, zemi a moře rozděl,
ať, jako nahoře, i dole též vše spořádá se v Tobě!
Buď vůle Tvá! Ji plnit chce ten, jenž Tě miluje,
176
ó nepohrdej ubohou tou láskou! A láska jako moře
ať omývá vše vůkol, co z Tvé vůle jest!
Ó dvojnásobně plodný ten Tvůj třetí den!
V něm seješ hned a obláčíš prsť země!
Ó Otče, já jsem také hlína,
jí neodpírej símě milosti,
neb zakvést může jenom tím, co vnoříš v ni!
A z obojí té říše, milosti i hmoty,
dej všem nám každodenní chléb!
O Bože můj, jak nicotným přec vždycky bych byl sám sebou! Vždyť výsluní,
v němž duše štěstím oddychuje,
to výsluní Tvé také přestávky své mívá,
a pak mne jímá tma – neb nemám světla ze sebe!
Noc proviny! Jí nenech bez úsvitu svatých hvězd!
Ať aspoň Luna panenská Tvých světel odrazem
mi září v duše smutné smrákání!
Ó orloj nebes, jak on času hlásá chvat a blízký soud!
177
Ó kompas nebes, jak on bludným dává směr!
Ó odpusť vinu mou! Jeť spravedlnost Tvá
být slitovným, tak jako má se kát.
A po noci buď jitro – buď mi Sluncem zas!
Ať bezpečen a kliden zas se mohu dívat
ve hemžení Tvých tvorů, pro mne stvořených.
Ať netřeba se před mlčící rybou stydět za dar slova,
před ptáčaty se hanbit lidskou svobodou!
Ať nejsem horší jich! Ať nemusím jim závidět!
Stvoř ve hlubinách duše myšlenky jak pstruhy,
a povznes volné slovo jako rozlet ptačí!
Dej trpělivou, volnou, jásající sílu,
a nad ni jež by bylo, zažeň pokušení.
Vždyť Ty jsi dobrým stvořil vše, a zneužití není
ni v spárech lva, ni ve kůzlete hraní,
ni v žádostivém zraku nevinných Tvých zvířat,
jen v nestálosti lidské, jíž jsi zvůli přál
dát přednost čemus před Tebou a hynout bludem tím.
178
Ó zbav mne to zla, ať s milostí Tvou vládne
mnou čistý zákon mírnosti, a podle vůle Tvé
ať vždy jsem pánem, nikdy sluhou tvorů!
Ó Pravzore, na obraz Tvůj stvoř ve mně člověka!
Tak radosten a vděčen vyžiju svůj týden,
v moudrosti svaté ždaje spodobnit se s Tebou
v budoucí spočinutí, jemuž požehnals.
V ně všichni odtud toužně spěcháme,
kde říci možno bude: Dokonáno dílo!
a Ty v to řekneš velké Amen – staň se!
Ba staň se, staň, ó Pane, jímžto vše se stává. –
179