ROZMLUVA SE SVATÝM

ROZMLUVA SE SVATÝM
Kolik věcí ztracených poručil bych Tobě, svatý Antonínku! Ale pod kapucí slyším smích: „Nestojí to za to, synku – Znám to však a vím, že těm, kteří stojí prostřed žití, může hodně těžkým býti, co je pouhým snem–snem – Tedy pověz! Pěkně si to, tak jak oklípá se žito, snop po snopu proberem.“ Iluse – ó Svatý, víš, draho jsem je vždycky platil – žalno myslet – – ale již všecky jsem je ztratil – „Iluse? Hm! Škoda, žel! Proto jsi tak zesmutněl? A to chceš být filosof, 186 chytaje se takých slov? Iluse! – Máš za ně pravdy dopátrání –“ Ano. Kámen mudrců. Tvrdý však a raní! Nepotěší života. Zbývá umírání – „Hleďme, smrt! A trochu jiná, nežli k jaké ruce vzpíná František – Ty, toužíš po ní?“ Ah, jak lákavě mi zvoní zvonkem vysvobození! „Řekni zvonkem proměnění! – Nu, to nejhroznější není toužit tam, kam nutno jít. Tedy smrt! Však poslechni: Jedna cesta vede k ní,ní. Kdo chce cíl, po kterém touží, zdaliž nemá cesty chtít? Cestou ke smrti jest – žít! Život, smrt – tak velkým není rozdíl ten – a tím víc bledne 187 těm, kdož s obým usmířeni. Život, smrt v moudrosti jedné – dvojí gesto, jedno dílo – nutno stejně vděčně vzíti – Vlastně se nám podařilo smrt z problému vyloučiti! Nemyslíš? Zbývá tedy: pravda, žití – Znáš ta slova, svatá slova Ježíšova, víšvíš, co před ně položiti? Cesta –“ Ah, toť právě! Cesta! Kříž! A když ten je těžký příliš – „Ale, bratře, co tak kvílíš? Což se trochu nemodlíš? Nepoznal jsi, neucítil, že tě často sám On chytil, když jsi klesal již?“ Pravda, Svatý! Ale, žel, tobě se to lehce řekne! Jezulátko milé, pěkné 188 na srdce jsi tisknout směl – blaženě a zadumaně hledíš na ně, jenom na ně – ah, to jistě netížilo – „Ale milá duše chorá, myslíš, že vždy lehké bylo? Co ty všecko víš! Mám zavolat Kristofora? –“ NeNe, to nemusíš! 189