DUŠIČKOVÁ
Teď již vskutku dokonáno.
Nesvitne již nové ráno,ráno.
Pláče, přátel není mnoho.
Vzdal se všeho pro někoho.
Jediná mu bliká svíčka.
A Bůh soudí nebožtíčka.
„Co s ním? Chyb a hříchů mnoho.
Všecko z lásky pro někoho!“
„Synu milý, hořká byla,
celý život rozvrátila...
Do pekla ho nezamítej,
všecky bědné slzy sčítej...“
„Nuže, Matko, přímluvkyně,
skryj ho ve své lásky stíně,
v říši tvé, než duše zbělá,
aby na oči mi směla!“
Raduje se na ta slova
Panna, kněžna očistcová.
200
„Pojď, dušičko, pojď, bludičko,
pobudeš tu na kratičko,
na krátko, než sejde s tebe
vše, co rušilo by nebe.
Nešetř lítosti a slzy,
ať se uvidíme brzy!“
V sobotu pak – jak to bývá –
kráčí Matka milostivá
do očistce s vlídnou tváří,
„Jak se mému vězni daří?“
„Ach, Matičko, slitovničko!
Nebude to za kratičko!
Je to zatvrzelec tuhý!
Zpívá si – a kazí druhy –
že prý větší trýzeň kdysi
působily zraky čísi,
a ta trýzeň že prý byla
přece sladká tak a milá...“
„Dál jej tedy odešlete,
tam kde větší bolest hněte,
taková, že o ní není
na zemi ni pomyšlení!“
201
Za týden zas – jak to bývá –
Matka Boží dobrotivá
stane v bráně, krásná celá:
„Co můj zatvrzelec dělá?“
„Ach, ten starost způsobuje!
Nelituje, nežaluje,
ani slzy neuroní!
Rád prý vše to trpí pro ni!...“
„Veďte jej do hrůzy sluje!
Snad se přece vzpamatuje..vzpamatuje...
Snad se žalu pramen vzruší,
aby obmyl hříšnou duši.“
V sobotu pak – dřív než bývá –
Matka Boží lítostivá
přichází již na úsvitě:
„Co to nešťastné mé dítě?“
„Ach, Matičko, dej nám rady,
všechněm tady dohromady!
Trpí hrozně, srdce bědné...
myslí však jen o té jedné,
202
ta prý, kdyby vědět směla,
že by přec jej ráda měla!,..“měla!...“
„Tedy – dál – hloub do soužení!“
„Dál už, Matko Boží, není!...
Dál je jenom říše klatá...“
„Nu – pak otvírejte vrata,
neboť zde mu není spásy.
Ať jde k ní a zavzdychá si,
ať se vhledí do těch očí –
A když zákmit lásky zočí,
lásky, jež by chtěla nésti
k jeho spáse, k jeho štěstí,
trýzní těch díl tisícátý –
on – tou láskou – budiž svatý!...“
A již duše letí – letí...
Ah, snad k noženkám jí sletí,
jediné a milované...
Ale Pane, Kriste Pane!
V čí to náruč hlavu sklání,
jaký smích a šepotání?
203
„Jak jsi milý! Jak jsi jiný!
Nejsou na tvém čele stíny...
Dobře, že tam ten již dřímá.
Očima již pekelnýma
nesleduje, nevyruší...“
Shroutilo se všecko v duši...
A v tom jednom okamžení
taková ji bolest plení,
že v ní vše jak bleskem taje,
vše, co nesmí v Boží ráje.
Očištěná přímo letí
Matce Boží do objetí.
204