LEGENDA PETROPAVELSKÁ

LEGENDA PETROPAVELSKÁ
Je to vskutku pravda? Mne to vždycky mate, šlapány když vidím ideály svaté, náhlý vzdor když z toho duší zavlní. Je to vskutku pravda? Mne vždy potěší to, slabosti když lidské stane se mi líto, a když Boží soud mne bázní naplní. Je to vskutku pravda, čím ty sady kvetou, starých zlatých legend leskem opředené? Nebo jenom duše touhou tisícletou vybájila si ty květy utěšené? Je to vskutku pravda? Petr, církve skála, víry sloup a lásky žertva neustálá, nad slabostí vlastní síla vítězná, když byl na kříž vbit – on, hlava apoštolů, a dle žádosti své hlavou visel dolů, k přátelům že řekl slova líbezná: „Za mistrem již kráčím, nejsa hoden ani, ale jinak přec: on do výšky se tratí, 209 já však jsem jen z rodu těch, kdož v umírání přec zas hlavu skloní k zemi, z níž jsou vzati –“ Je to vskutku pravda – či je to jen frází, kterou legenda nám milosrdně sází v neúrodné našich srdcí úhory? Já, jenž víckrát nežli Petr zapřel Pána, jemuž často lítost vnuká kohout z rána – já v tu pravdu věřím, vyšlou z pokory. Je to vskutku pravda, pokorná a silná, jako kořen sirou zemí provoněný – je to útěcha tak vítaná a sdílná, když duch naráží na nedostupné stěny? Je to vskutku pravda, pro mne světla plná – nebo je to jenom konejšivá vlna, vlažnému a mdlému duchu tolik vhod? Je to vskutku pravda pro náš život celý, nebo je to květ, jejž na hrob by nám střeli, je to pravda pro smrt nebo pro život? Je to vskutku pravda? Byl to onen rvavý vlk, jenž za kořistí do Damašku spěchal, 210 byl to onen plamen, neúprosně žhavý, který starých trosek nikde neponechal? Byl to Pavel, jenž kdys katům pomáhával, byl to horlivec, jenž rázně v oběť dával bez výhrady všecko ohni věčnému, který hrozil přijít s prutem v město pyšné, který kázal vydat ďáblu tělo hříšné, aby duch byl spasen ke dni soudnému? Ah, já věřím v Boha; ať již mocí Jeho znamení se stalo na silnici v Římě, aneb v půdě ducha, Kristem prodchnutého, poznenáhla v květ ten vzrostlo citu símě – ach, chci pravdou mít, co passionál praví: Když mu hlavu sťali – ne proud krve žhavý, ale mléka tryskl bílý pramínek! Ano, byl to on, duch vášnivý a živý! Věřím! Duše má se v pokoře jen diví, milosti a lásky vidouc účinek. 211