EKLOGA
Co zvonce stáda mile se mísí v sladké selanky,
pojď, milá, k studeným napít’ se studnicím!
V háj tamaryškův a oliv, oranž sladce kde voní
a luzně duha hrá barvami v listoví.
Pojď, Chloe, uzříš v zrcadle vodním obraz líbezný,
sametné tváře s pelem broskví růžovým.
Sladký tvůj obraz, tak pomíjivý za nocí mlžných,
ó, nečistými nestřísněný doteky;
tichý jak měsíc, z moře vystupující v oblacích,
tak osamělý, tak krutý a zamlklý;
křehký a nachový, jak zoře po noci bouřlivé,
svůj vlastní obraz, milá, uzříš a zmlkneš;
v podivu utichneš, neb nadarmo nedala Bohyně
ohně velikého těmto rtům a nevědomým
těmto ňadrům mléčným bělosti, jíž Luna závidí,
jasu těmto očím, jehož hvězdy závidí.
27
Po celé zemi, jež voní pokorně květy a mlékem,
starou my chceme rozptýliti pověru,
neb neumřel Veliký Pan: srdce žhnoucí s večerem
po hájích všude uslyší jeho píseň.
28