ROZHOVOR

ROZHOVOR
Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne v přízračném sněžení hvězd, kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné kroky mé s úsměvem vést’? Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může z polibků našich a zkvést’? Řekni mi, planoucí červnová růže, štěstí své sevřít’ jak v pěst? Pověz, ó pověz, jak zastavit’ vlny, spějící v slast naši vnést’ hoře a rmutu proud dravý a plný s života divokých cest? Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná chut hořká, mstivá a zlá, srdce jež kleštěmi žhavými spíná, otravným plynem v něm plá, ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká odvěčných démonů msta, ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká krvavá slina života? * 50 Milý, jsem úsměv a příslib a ráj, opojné víno a taj, vůně jsem větru, jež nad zemí hrá, v kalichu růží jež zrá, na rtech mých roztaje hoře i žal, duchových napětí pal. Vezmi mne, za noci hořící tmou! Polož se v náruč mou! Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých, zář světů neznámých. Šílenství, v krvi mé rudě jež vře, srdce mé otevře. Daleko ode mne smrti je stín! Horká, jak země klín, tělo mé, vzňaté jak v hlubinách žár, ňadra má, proudný var, všecka, jak jediným plamenem v tmách, ztravuji života hrůzu i nach, vdechuji hoře a úzkost i slast. Láska má, silnější nad lidskou strast, v dlani tvé oddaně za noci hoří, v lokty tvé touží se na věky klást’, vzplát’ v tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří. 51