BŘEZEN

BŘEZEN
Brázd zrytých březnová vůně ve tvář mi šlehá! Tvůj výdech tísní se ke mně, má malá a tesklivá země! Tvůj předjarní vítr mne proniká, v duši mi lehá z daleka z široka lesů dech kořenný, srdce mi plní pohnutí mateřských útrob tvých, života záchvěv kde v hloubkách se vlní, když v noci bezhvězdné v tmách jejích rozkvétá tisíce květů podsněžných! Kolikrát, duše má, v chlad zimy zakletá, chorá pod dechem rtů studených, v náruč svou duchovou brala’s tu zemi s jejími květy a haluzemi, s jejími strastmi a odvěkou bědou! Kolikrát v jas, jenž nad ní se stkví, mísila’s touhy a sny, které předou příštích dnů kořeny, v tmách bytí jež tkví! Kolikrát ssála jsi pokornou vůni smrkových samot, chlad ztracených tůní! Uprostřed ohromných prérií klasů kolikrát v zraky své utichlou krásu nesmírných lánů jsi pohlcovala! 55 Kolikrát v májových jitrech jsi stála pod stromem kvetoucím v opojení, slyšela’s pole, kdy v horkých dnech zrála, děvčata ve žních, když s ženci se smála, cítila’s v hloubkách svých plodivá chvění, jež vůkol se zvedala, nad zemí vlála. Všecko, jež vířilo kol mojí hlavy, příval všech vůní a písní a květů, života příval náhlý a žhavý, třešňových lupenů sněžení v letu, teplý a tichý vánek, jenž vál do mojich vlasů a duši mou čeřil, starou jak lyrou v srdci mi hrál: dnes, slunce mladé kdy opojuje, mou krví zas’ proudí a hlavou mi duje! Otčiny dech, v něhož jsem věřil i za dnů nejhorších bez pochyb stínu, otčiny sladký a žhavý dech smírný, líbezné štěstí matčina klínu, dech lesův a lučin a polí dech žírný dýchá mi ve tvář a koluje ve mně: Nikdy snad nebyla’s krásnější ještě, má česká země! 56