IGOR VILÍMEK

IGOR VILÍMEK
My tichou krajinou jsme spolu jeli, bílý i vraný kůň, temná i světlá duše. Noc byla jiskřivá a mrazná. Chvěly se naše zkřehlé duše.. A třetí z naší roty těžce pad’ den před tím v smutné bláto té haličské země. „Vypila jeho krev, i našinaší krve snad si žádá smutná ta země!“ To děl jsem já. Ty však jsi rukou máv’ do větru chladného, jenž kolem uší svištil. Jako bys ruku vztáhl na pozdrav – jas vítězný jen ze zraků tvých prýštil a úsměv na rtech zkvet’: „Jít za ním.. za Nimi.. a zemřít jako muž se srdcem bez hříchu a se vztyčenou hlavou! Co kulka do čela a v srdce vrahův nůž! Co horečka zlých ran! Děl rachot s těžkou vřavou zšílelé bitvy! Je darem božím vždycky utrpení, je boží zkouškou často ponížení. 39 Však nade všecky pekla moci temné jsou mdlé dny otroctví, jež plynou hluše životem tvým a mým, životem našich vlastí, a v bláto tisknou duše..“ Noc byla jiskřivá. My tiše spolu jeli, bílý i vraný kůň, temná i světlá duše. Dnes po letech zřím zase rozechvělý tvůj útlý stín po boku svém, tvou křehkou ruku nad čelem.. Je to tvá světlá duše – 40