VZKÁZÁNÍ JANU OPOLSKÉMU

Rudolf Medek

VZKÁZÁNÍ JANU OPOLSKÉMU
Je červenec a hoří den v pavučí slunce zapředen, a je až příliš sladká noc, kdy smysly křičí o pomoc, časná jitra, hlas kohouta chorály ptáků rozpoutá, poledne zuří nad námi den jak den času hranami: je chvíle, kdy se prsty kladou na článek v přátel růženci – – muž tichý, drahý – s šedou bradou, i on se zrodil v červenci. Ale ten měsíc ohnivý svému se synku podiví.. Je pravda, ten kraj kol Nové Paky drsný je, sirý. Šedé mraky zavadí často o zem tu, teskného zrodí poetu. Vždyť ani pohárem já vínka nedovedla jsem uctít synka – říká si půda, červená se.. 57 A přec ten synek miluje, i když už dávno vzdal se kráse, kraj ballady své – jaký je.. Za časů dávno minulých (vždyť také mně o létech mých mladosti mé – hovoří čas!) Svět smutných vkročil mezi nás. Básníku, chtěl jsem poznat Vás. Však – kdo je básník? Posel krás? Pokladu strážce? Bludička, jež nad svým světlem tiše lká? Po létech přistoupil jsem k Vám. Mlčel jsem – hořel v růměnci. Ach, co Vám tady povídám? Navždycky jste v mém růženci. 58