STÍNE..

STÍNE..
Neopouštěj mne ještě! Dál se mnou pojď, než umře tento den. Než spadne mlha, zmlkne pták a jiný pohltí tě stín.. Po pruhu jasném, jenž nám zbyl z velkého daru slunce kdys’ – mé ztrmácené kroky voď! Pamatuješ se? Velký byls a já jsem takový byl malý.. Objímal jsi mne, bránil, kryl, přes lávky ved’ ve vodách stále chvějící se a nastražený, plašil jsi bledé hastrmany, v hynoucím slunci rost’ jsi v stráň, s draky a s ďábly ses za mne bil. Pamatuješ se? Sladký kraj byl něžný, teplý; města chlad věží a zdí v polední čas tovaryše dva – vítal nás.. 63 A u zdi, s níž padaly růže a nad níž střemcha voněla, nesplýval jsi už jenom se mnou.. Vždyť byla krásná a byl máj! Vím, bratře, že jsem tu jen host, číš tvoji že jsem vypil do dna a dříve, než se slušelo. Svět křížem krážem prošel jsem, zpíval jsem, bil se, tančil jsem, kdy tys už býval unaven. „Kvete už pro tě kalina“, děls tiše. A pak: „Hochu, dost!“ Tovaryši můj – tedy: dost! A za vše dík, i za tvou družbu. Vím, že už na mne nezanevřeš, a jak jsi černý, tak jsi věrný, leť, kráčej, stůj – jsi vždycky můj, jediný věrný mne provedeš bezpečnou rukou ve svůj háj, kde vzplane stín ve světlo velké té hříšné duši pro radost. 64