báseň bez názvu

Rudolf Medek

Vojáci velikého sibiřského pochodu, prapory svoje vztyčujíce vysoko nad hlavy, jež nepřestaly snít v dnech, plných kouře, a v nocích, přízraků plných, o svobodě, vojáci sporých těl a vypracovaných svalů, tvrdé děti zbytečně rozcitlivělého kmene – mysleli na Tebe nocí i dnem, vojevůdče! když osmnáctého roku šel vítězný měsíc říjen. Jak spravedlivá vichřice proletěl nad čelem drzým, nad opuchlou hubou zpupného biřice, žvavou a žíznivou krve! Jak do břicha spadlo holedbavé srdce té naduté smečky katů špinavých rukou a špinavých duší! A nyní ku předu! Neustávej! Neslož svých křídel, Francie orle! Chceme tě viděti na Rýně, v Berlíně, v Praze, ve Vídni, v Budapešti, a nejkrásněji by bylo, kdybychom v Moskvě si podati mohli ruce – tak volala srdce nás všech, kdož věřili ještě v cíl nedvojsmyslný, jasný, kdož toužili nazvati věc každou vždy skutečným jménem, lež lží a pravdou pravdu! [3] Však jako pavouků hejno, školometů nudných jalová smečka pavučinu z mlhy a z polopravdy, z citův a z citečkův uslzených, položila svatokrádežnou rukou na pevnou věc vítězovu. Skuhravý diskusí kvikot, spekulací a obchodu hádka i svár přízemním žargonem vpadly do mocného choru postupujících vojsk, této laviny slavné a strhující, o níž jsme snili a již jsme viděli všichni zdravýma, statečnýma očima ve smutných hodinách ponížení! Ó, jakou hromadu mrvy, bláta a lži na Tvoje veliké dílo, vojevůdče, navalili pokrytečtí svatouškové, spojení žvanilové všeho světa! Ó, jaké zkřivení Dějin! Ó kletbo přerušeného díla! zlolajná ruko, přivěšující závaží k noze marathonského běžce! Ó prolhaná houbo, napitá slzami náhlého kajícníka-falešníka! Jak dojímá pojednou pohnutý rytířský svět pokání stonásobného vraha! Jak o překot protahují se chudokrevné ruce, stůj co stůj mírumilovné, [4] aby nejdříve stiskly střísněnou Vlkovu tlapu, na níž lpí ještě sledy horoucí krve jich dětí... A hle, pět bláznivých přeběhlo let, pět pitomých neplodných let. Za pevný mír, diktovaný nerozechvělou rukou vojáka-vítěze, svět má jen čarodějný kotel, v němž latentní válka se zhřívá v každé hodině denní a noční. A proto vítej, veliký vojáku, na obzoru jenž se zjevuješ nyní a připomínáš minulé dny velkého pobratimství! Vítej, nejvyšší veliteli, na jehož pokyn čestné a statečné síly té Evropy, jež dosud neshnila, s radostí dají se na pochod nový proti podvodu a lži! Vítej, veliký vojáku, i v této zemi, pro niž jsi tasil svůj meč! V té zemi vítej, kde sbíhá se Evropy střed, v té zemi, jež po tisíc urputných let v třeskotu zbraní a v úporném, přetěžkém boji ze dne na den velikou, vítěznou vedla svou při. [5] V té zemi vítej, kde Tvoje pata v černavé půdě bezpečně najde tvar Žižkových stop, kde nové a svobodné pokolení té síly, jež spala zde po staletí a probuzená teď žilami hřmí, nesmí zapomenout, té síly, jež nedá zahynout! Vítej, veliký vojáku, i v této zemi, vítej ve středu pátého jara, kdy nivy naše a růže a hvozdů mohutný výdech i srdcí tep a zrakův odvážný oheň ti nového našeho života zvěstují vlnu, bijící v statečném rhytmu vítězný pochod: Ku předu! [6] Nakladatel architekt Rudolf V. Svoboda. Vytiskla „Politika“ v Praze. Kč 3,-
E: mk; 2005 [8]
Básně v knize Maršálu Fochovi:
  1. báseň bez názvu