ZÁPAD

ZÁPAD
Ve zlatu západu sosny když hoří, v zahradách země kdy rozkvétá jarem, Tebe, Tebe, v myrtoví skrytou, zrak můj hledá. Holoubci bílí kdy něžně se tulí na římsách oprýskaných, stín kde visí jak temné plachtoví, jež v dál se šíří, nás by skrylo v šeříků hroznech, kde pohřbeni sníme a mlha milostná v oči nám klesá, ve sluch zní píseň, již pro nás vzbouzí vlastní srdce, již osleplí věčným ohněm svých očí, v horečce blouznivé neuslyšíme, proud času jak hučí v zpěněných vlnách, neb jsme sami. 13 Jak vše se vzdaluje, vhrouženo ve tmách, jak mizí přítomnost! A na nás padá van šerý večera jako šlář marný nade hrobem! Jak vše se ztišuje a vůně vadnou jak vzdechy nicotné hasnoucích retů! Kam jste zabloudily, vy ptačí písně, vždy tak pyšné? Jak vše již uctívá hodinu něhy! Kolem se ve tmách rozplývá ticho, skytajíc sladkého ostrovu pouze naší touze, jež náhle vznítí se, co chvíle prchá – vztyčujíc v samotě květ sladce žhavý, pro chvíli jedinou, času proud vřelý již nesplaví. 14