SAMO

SAMO
Ó muži sladko jest zemříti pyšně v boji, kdy otrávený šíp zraňuje prsa bílá, kdy ručej krvavý po slavné proudí zbroji! Rty smrti pijí chlad, v mých zracích hasne síla, jež bez poruchy kdys’ děsila temnou mocí dav chabých vrahů všech, jichž paže zraňovala – – V mých očích krahujčích, jež blednou chladnou nocí, zář’ tryzny pohřební jak pozdní sláva vzplála, pláč truchlý mojich žen, jenž v údy rozkoš chmurnou mi vlévá naposled, dřív nežli oheň ztráví mé tělo na popel, jenž ukryt zlatou urnou v mohyle vysoké můj pohrobí žár dravý, jenž kypěl žitím mým jak vlny dávných moří, chut horkých polibkův a vůni černých vlasů, po nocích horoucích mír sladký v ranní zoři, večerů stlumených soumračnou něhy krásu 98 a vše, co srdce mé, tak veliké a žhavé, v své hloubi chovalo, kde vášní požár svítal. Zřím mladé druhy své, jichž dav v své kráse plavé ze slavných vítězství mne hrdým zpěvem vítal, zřím ohně posvátné na počest bohům, věrným mým mečům krvavým s tuhošťských temných plání, jak nocí ponurou vstříc planou mrakům černým, zřím nejkrásnější z žen, jak k nohám mým se sklání, by tělo, líbezné jak květu přízrak bílý mé touze nabídla, k rtům zvábila má ústa, bych v sladké závrati z nich čerpal dar své síly a mocí zraků svých ji vléval v srdce pustá ochablých hrdinů, jichž nejistota paží mé srdce trýznila, bezelstné zraky nyvé, rtův úsměv poklidný a důvěřivost stráží v mých žilách vzbouzela žár krve bojechtivé – – – A teď, zde opuštěn, kdy pozdní jeseň vane mi listů zarudlých dav ve tvář zmírající, 99 u kštice bohaté ocúnů bledost plane a smrti mdlobný klid se rozestírá v líci, na nebi dalekém, kde stoupá měsíc zlatý jak kotouč ohnivý z mlh temných na východě, zřím požár shasínat’, z mých zraků mocně vzňatý, jiskrami zbledlými jak živoří v mém rodě, má říše, bez hranic jež stoupala k hvězd výši, se v propast propadá, můj popel splaví vlny vyhaslé odvahy, mé truchlé srdce slyší pláč zraků sesláblých, jenž zmírá hoře plný! Ach, muži sladko jest zemříti pyšně v boji! Však horké srdce své, tak hrdé, vášní vroucí, já toužím zanechat’ znavené druži svojí, živé a tlukoucí, by plálo v zraky mroucí, své srdce krvavé, v němž v bílém ohni proudí nezmarná síla má, jež zmlazuje a léčí květ srdcí znavených, jenž zaklet ve tmách bloudí – by hřmělo na poplach a k divé zvalo seči! 100