ZPĚV JITŘNÍ

ZPĚV JITŘNÍ
V propastném bezdnu tmy vhroužena země spí... Vysoko hvězda plá v samotě nezměrné, jediný ryzí skvost, pln zářných tajemství. A z hlubin zamlklých vstříc mlze důvěrné, v ohnivých proudech svých, v němžněž noří modré chlumce, nad hory daleké planoucí stoupá slunce! V stříbřitý jitra šer svá křídla rozestře pták rudý, perutí jenž zlatou brázdí tmu, jež zardívajíc se v polibcích žhnoucích mře. Dav mladých hrdinů v svém pyšném pozdravu výš’ zvedá meče své vstříc oku krvavému, s údery o štíty zpěv hrdý zpívá jemu: Do srdcí odvážných čerpáme sílu tvou, jež ňadra zmlazuje a proudí v údech všech! Rty, lačné pocelu, zář’ pijí ohnivou, jež tváře zrůmění a provoní náš dech! A čela bělostná hledají tvého jasu, by nezranitelná vstříc spěla bitvy hlasu! 129 Z nás každý touží teď jak hrdý, mocný pták na křídlech vítězných nad širou, tesknou zem’. Nesmrtnou naději, jež stoupá do oblak, jak poklad nesmírný hostíme v srdci svém. Z nás každý touží žhnout’ v polední horké výši své zemi, v pokoře jež naši píseň slyší. A žhavých vášní tok v paprscích proudivých nám vtéká v chtivé rty jak medoviny žár! Žhne záře světelná ve zracích ohnivých jak božstva mocného zářící vroucí dar! A v srdcích, bijících jak v poplach v zlaté zbroji, květ síly rozkvétá ku pocelu i k boji! 130