PŮLNOC BOHŮ

Rudolf Medek

PŮLNOC BOHŮ
V skon mraků ohnivých, kdy zář’ se roznítí hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží, má duše horoucí jde v háje spatřiti stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží, zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých, v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých. A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází, strouc roucha mlhavá jak sítě nad jezery, zas’ bohů procitlých se zjeví obrazy, kdy očí vyhaslých blesk ozáří háj šerý a vzplanou ohniště, z nichž stoupá svatý dým jak žertva půlnoční mocnostem oživlým. A vínem úlitby jich opojený ret se snáší k ústům mým, co řízy vil se sněží v zeleni kapradin, zdroj zpívá, vzdychá květ svou něhou převonnou; v chlad ranní rosy svěží pak klesá čelo mé, ret vlhký, na němž stín je dosud polibků, jejž zří hled jitřenčin.