báseň bez názvu

Rudolf Medek

I.
České i slovenské děti, synové národa, omlazeného hrdinskou krví, vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba nosit’ české i slovenské jméno, vy nehynoucí i věčně žijící haluze oživlého stromu, slyšte mou píseň! Nezapomínejte! l buďte živi na věky svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova! 5 II.
Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt! Od moře k moři potoky drátěných přehrad, otrocké rakouské čapky, prušácké helmice! Za nimi daleko překrásná leží země! Země, jež oplývá mlékem i strdím. Tam žije v okovech zmučený lid, schvácený tesknotou, zpitý snem dávným a těžkým o svobodě. Tam žije děd i matka i děti, mladá a smavá žena, otec, jenž pracuje v německých sklárnách, i bába – věštkyně, jež kdysi nám před lety říkávala: Já, děti, už toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati za světlý den, jenž vzejde nad otčinou! Od moře k moři stojí germánská vojska. Za nimi temnota, otroctví, smrt! Za nimi zakletá v dračích spárech spí láska nás všech, spí všechen náš život! 6 Domovino! Nikdy tvé jméno nebylo sladší, tak silné, tak živé, jak v tento den! Těžký a ponurý hněv, nesmiřitelný, zalehl v naše prahnoucí duše! Hrozná a němá nenávist, ako když mrtvého měsíce v podzimních kalužích shlíží se tvář, utkvěla v našich očích! Ti, kteří kdysi pokorně chodili za pluhem otcovským na rodné líše, vděčni za skřivánčí písně, za talíř polévky i skývu chleba, ti, kteří mlčky na dusných fabrikách drsné a pusté dny žili, kdys bledí studenti, básníci, pěvci, umělci, veselá chasa, i ti, jimž nikdy nic nebylo svato, bouřlivé pražské děti, moravští junáci, šohaji od Tater – tři tisíce, tři tisíce smělých, sokolích srdcí – ti všichni cítili v tento den: Smrt není strašna! Krásný a svatý je boj! 7 Tiché kdys’ budou pláně u Zborova.Zborova, mír, pokoj a klid nad vámi bude vládnout! Ale věčný život dán bude národu pokořenému! III.
Jdou naše pluky. Jde rota za rotou, prapory vesele vlají, jich na sta nad hlavami vlaje. bodáky zlověstně svítí. Jak dlouhý a zlý nelítostný drak údolím ztemnělým v podvečer táhne vojsko do přední bitevní čáry! Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem! V něm prahnou a chvějí se srdce sžehnutá milostným ohněm hrdinné víry v den vítězný, slavný, veliký. Jde rota za rotou: naši se usmívají, z osmahlých tváří veselé planou zraky, veliký klid i epickou tvrdost prozrazují čela. 8 Z nich vane mládí a svěžest, pružnost a síla! Jdou na smrt rhytmickým krokem, jdou k tanci. A náhle všichni, jakoby kdosi tajemný řídil jich duše, zpívají jedním a mohutným hlasem: „Neumrem na slámě...“ Jde rota za rotou: všichni se usmívají, jakoby hezká a veselá děvčata za každý úsměv a za každý pohled tisíce polibků slibovala. Všichni se usmívají! Na předních liniích praskají dělové střely, šedý i růžový šrapnel! Veselý, vířivý, feerický hlase junáckých bojů, slávo i nebezpečí, my, vojáci slavné a staré brigády, tě pozdravujeme! Duj, východní daleký větře, i rci tam našim za Karpatami.Karpatami, že my jdeme do boje za zpěvu písní, pod vlastními prapory, s překypělou i oddanou duší! 9 Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti! Všem paže stuhly v železo! IV.
Já vidím vás, bratři, jak tehdy, tak zřetelně, živě! Podmole, Strnade, Plšku, staří vojáci, přátelé, orli. V předvečer útoku seděli v podzemní díře nad kotlíkem čaje, šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem a věčným úsměvem v zčernalých, urputných tvářích. Tak spolu jsme chodili na „rozvědky“, vždy smějící se, vtipkující! Oj, sokolí dravá chaso, junáci bez bázně i hany! Já vidím vás, bratři, jas klidný a plný síly plane z vašich bujarých, ohnivých očí! Tak jste vy spěchali z oddychu z dalekých ruských plání sem, k svojim, dny byly vám dlouhé, cesty nekonečné! 10 Tak jste vy spěchali k svojim, všeho zanechavše. Neb naši jdou v útok, naši jdou ku předu, naši vítězí! Předvečer útoku. Noc teplá se blíží, teskně praskají řídké střely... To naši bratři. To naše hlídky! A zde sedí šprýmovná společnost, celá stará a slavná četa, vtip srší, sta přezdívek, písničky, vzpomínky na noční toulky a srážky, na zbabělé nepřátele, na odvážné kousky a závratnou smělost, na padlé bratry... Venku je ticho. Noc teplá a vlahá. Vlní se slibně zrající žatva, pták tikne v křoví. A hvězdy planou nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi... Venku je ticho. Je ticho před bouří... V.
Toho dne tak svítilo slunce, že bys chtěl vyskočit, výsknout a vyhodit vysoko čapku, s někým se bláznivě zatočit, zatančit... 11 Ach, od jitra hřmějí naše děla, hvízdají, syknou, zabzučí náboje, nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj tam šumí vysoko, zdivočelý svět víří a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak, černá a zlověstná stěna, ohnivá znamení, tajemné hvězdy, rakety, plamenná vidění apokalyptická, a opět veselý vír a ples, Kvas Baltazarův, kdy tajemná ruka v temnotách píše: Mene, tekel, fares... Od moře k moři stojí germánská vojska... Za nimi daleko překrásná leží země... A náhle – jak divoká vlna, jak horská lavina v jarní vichřici, jak zuřící smršť, v šíleném letu vše smetajíce s krvavé dráhy letí jak jestřábi na dávnou kořist tři tisíce! To nejsou ti, které jsi viděl včera, hodné a přítulné hochy... Jsou v cosi strašného proměněni, zraky hoří! 12 A oni všichni v plamenech! Každý tvrdě svírá svou ručnici, bodáky barví se lidskou krví. Meč ohnivý nad jejich hlavami... A nyní již není ručnic, ni štíhlých a lichotných štyků: ale jsou nože, jsou bomby – – – Nad nimi vznáší se v temném kouři duch dávného hrdiny, slepého vůdce, slavného bojovníka. Těžce dopadá jeho palcát na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova. On neopustil svojich dětí... V jich žilách dnes proudí zbojnická krev vzpurných a přísných dědů, hlas dějin v jich ožívá hořící duši, mythické věštby posvátná výzva nesmírnou silou plní srdce, vše, co bylo krásné a silné a volné, vše nejlepší, co dalo naše plémě, dnes ožívaožívá v nich a mění paže v kladiva. Před nimi šíří se hrůza a smrt. Germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům! [13] Hřmí děla – a nevlídná lidská země viděla zázrak. Boj ztichl! Na poli, kde zlatá žatva zraje, ohnivé vlčí máky kvetou do krvava. Boj ztichl a naši zvítězili. Zpívají. Spí. Sní o milenkách. Večer se sklání. Ohně hoří, nad ležením prapory vlají. Na poli zlatá žatva zraje, tam leží padlí, rány v hlavě, tam leží Podmol, Strnad a Plšek..Plšek... Všichni se usmívají. VI.
Na zborovských pláních, na hoře nad Cecovou jsou hroby. Veliké lány zlatého žita vůkol se vlní, vítr věje, vzduch šumí hrdinskou písní, slavnými vzpomínkami ožívá každá pěšina, brázda. Byť tam dnes cizí mluva zněla, byť tudy přešly teutonské hordy, to pole je naše! 14 Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech sto našich bratří! Za temných nocí na jejich mohyle tryznu slaví staří slovanští bozi. Planoucím létem zde kvetou horké rudé máky! Odtud zní výzva, odtud zní příkaz všem, kteří váhají, všem, kteří hynou v potupném rabství! Bratři, dnes otevřte věrná srdce! Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v nezměrné lásce i oběti u Zborova! E: mk; 2005 15
Básně v knize Zborov:
  1. báseň bez názvu