Poselství
Proto Jsi byla tak krásná,
že tichá i veselá duše
lesů těchto, lučin a rolí a strání
se vtělila v Tebe.
Proto Jsi byla tak krásná,
že toto nebe,
chvílemi jež je tak blízko,
toto veliké modré zrcadlo hor
ve Tvých se zhlíželo očích.
Proto Jsi byla tak krásná,
že’s měla zářnou hlavu zlatovlasou,
tvář rodu, již viděl zázračně Manes...
Hle, paprsek světlý, v němž se obráželo
slunce mé země!
Proto Jsi byla tak krásná!
Jakže bys tedy mohla zapomenout
na mne, na nás, na smavou zemi,
jež Ti pozemský, zářný šat stkala
z tajemných sil svých k větší Tvé slávě?
Jakže bys tedy mohla teď zapomenout
na obraz vroucný, jenž důvěrně skryl se
na dně Tvých očí, na dně Tvé duše?
Na veliký, smutný bratrský kruh
vás minulých, vás příštích –
i nás
živých... rvoucích se... bloudících... teskných...
16
zde dole, zde dole –
jakže bys mohla zapomenout?
Jak závratně rychle a tiše spěješ
v ohnisko skvoucí spravedlnosti!
Nekonečnostmi, věky letíš
prostorem, jenž nemá míry!
Jak se vzdaluješ, jak se Ti ztrácím!
v kapku vesmírné rosy se mění
nebohá země v dohledu Tvém:
kapka, jež rychle se vypařuje!
A přece se chvěji a prosím za ni,
za Tebou posílám rychlého posla
horoucné modlitby své:
V ohnisku skvoucí Spravedlnosti
před velikou Soudcovou tváří
za spásu duše země i rodu,
obraz jejíž tam přineseš v sobě,
vzývej a pros!
Je nám tak třeba proseb přečistých dětí...
vroucnosti jejich nepřemožitelné...
přímluvy čisté a silné...
By odtud vzešla vláha v kořeny bytosti naší,
pro niž nadchází okamžik jednoho potřebného:
síly a čistoty duší!
17