KH
Město bylo zvíře, těžce dýchající,
o stu hlavách zlý a žhavý drak.
Moh’ by tento rozšklebený netvor
vydat básníka?
Jaký stesk a špínu, jakou bídu tupou,
utajený hněv a chudých šumnou krev
vydechují kouř a jiskry komínů
v šerém předměstí...
[33]
A přece to zvíře těžce dýchající,
v zraku magickém a zelenavém
hřálo přesladký svůj sen, sen narkotický...
Dalo básníka.
Sladký básníku, já tvoji útlou píseň
na prsa si tisk’ a v srdce mladé vzýval...
Podivno, že dnes, v libeňských ulicích
zřím tvou podobu,
[34]
podivno, že nevidím tě v květných lučinách,
ani v zahradách, jež slují čarokrásné...
podivno, že musím boží moudrost dnes
znovu velebit,
znovu velebit, že stesku nesmírnému,
jaký budí kouř a šumná chudých krev,
předměstí že šerému, jež je tak opuštěné,
dala básníka.
[35]
Jaký div, že zázrak stal se nevídaný!
Jaký div, že šeré smutné předměstí
v zahradu se změnilo, jež sluje čarokrásná,
Manon kde zpívá!
Ale nedivím se, nemohu se rouhati,
vzpomenu-li, Bože spravedlivý,
že jsi žádal, by to všecko básník
krví vykoupil...
[36]