AP
Den míjí za dnem. Acherontu vlny
tesklivě plynou. Lačně hltá čas
Věčnosti bezbřehý Okeán.
[49]
Ve víru peřestého svárlivého světa
s večerem hyne vše, co z jitra zkvétá.
A slova východní, jak kdys’, teď praví zas’:
Ten život, jenž osudu je plný,
ten osud, jenž vzal vše, nic nevrací,
boj bojován –
k své prapodstatě zas’ se navrací
v bezbřehý Věčnosti Okeán.
Však rysy známé, nesmrtelné rysy
té silné duše stojí přede mnou.
Zrak básníkův, vždy plachý, plný něhy
i vroucné přísnosti, zří na mne jako kdysi,
napojen dnes jen pravdou tajemnou.
[50]
Noc života je venku. Ledna sněhy
však jaro skrývají a květy nové.
Nic neumírá! V rose opálové,
jež vesnou vzplane, i ty oči vzplanou,
i jejich pravda!
Nic neumírá, čestně co zde žilo,
nehyne ten, kdo nesl čistý štít.
Hlas srdce, které nesobecky bilo,
ti, pro něž bilo, uslyší dnes bít’.
To bylo srdce mužné, rekovské,
nepoddajné a věrné do smrti.
A smrt, jež cáry těla drsně rve,
hlas duše silné přece nezdrtí.
[51]
Však je tu ještě rod Váš, jehož příští
jste statečné a silné míti chtěl.
Dnes, mocnější než my, však jistě věrný, dejte,
by jeho duch zas’ činnou vůlí vřel!
Své mužnosti mu v jeho cévy vlejte!
Odvahy pramen z jeho niv nechť prýští! –
Noc života je venku. Nový den
zvěstuje věčně živé svítaní.
Zřím známé rysy, zraků zaplání,
stisk ruky cítím: „Dobré noci!“
Sen
mějte líbezný na cestě Krásy!
[52]