BALLADA O MIŤOVI A TRUBAČOVI.
Na smutné haličské silnici,
v divokém dešti a vichřici,
bijící litě
znavené tváře, my tiše šli...
zemdlení, hladoví, zatrpklí
našli jsme dítě...
Tiše se usmálo, modrý zrak
čistotou svítil. Jak ztuhlý pták
v mrazivém sněhu,
když v ruce jej vezmeš, zadýcháš,
když života svého část mu dáš,
teplo i něhu,
tak toto dítě k nám přilnulo,
s hořem i radostí splynulo
vojáckých duší,
jedlo náš chléb i pilo náš čaj,
s námi náš žilo nehlučný ráj
v bouři i v hluši.
Miťa se zval i sirotek byl.
Dávno svou vesnici opustil.
46
Tak světem letí
jak ztracený, svátý stromu list,
život jím zmítá jak větru svist...
Sta ruských dětí! – – –
My mnoho jich zřeli na cestách,
pochodů mdloba i silnic prach
plnil jich oči.
Ale v jich srdcích byl svatý jas,
jako když v duši tvou jarní hlas
předčasně vkročí...
S Miťou jsme srostli, s námi se slil
v jediné tělo. S námi se bil
na nočních rvačkách...
Záhy svou pušku i bodák měl,
jak dobrý voják v nich štěstí zřel –
jak v dětských hračkách!
Pochody byly – a polnic hlas
teskně se spáleným krajem třás’,
Miťa však zářil,
vždy se svým trubačem pružně šel,
všech, kteří klesali, povznášel,
zlým vtipem dařil...
47
Byl jeho trubač veselý hoch,
šprýmů znal kopy i přezdívek stoh,
tisíce písní...
Byl z těch, již nemohou zahynout,
neznají zla ni otroctví pout,
jež srdce tísní.
Tak spolu spali ty všechny dny,
ať osud byl vlídný, nevlídný
válečným časem.
Pak přišla bitva. Šli oba dva,
z očí žhla hrdost vášnivá
ohnivým jasem.
V bouři a hřmotu a řevu děl
hlas polnice slavně kolem zněl,
„na bodák“ volal.
Pak náhle zmlkl. A trubač kles...
V hrůze na prsou mu – věrný pes –
Miťa se schoval...
Přitiskl horké své dětské rty
na jeho ústa, jež odkryty
v posledním slovu
sladkém a toužebném strnuly...
48
A zas rty dětí těch splynuly,
znovu a znovu.
Ležel den celý tak. Noční tmou,
pohřbívači když bojištěm jdou,
našli je spolu.
Ten jeden byl kulí prostřelen,
ten druhý snil tvrdě tichý sen
o velkém bolu.
Pak nebyl veselým nikdy již...
V zrak jeho leh’ smutek, truchlá tížtíž,
vidění smrti.
Dlouho byl s námi. Pak zmizel kdes .kdes.
Snad pod vozem sudby někde kles’,
jež život drtí.
V zápase, jemuž Tys rozuměl,
ve vichru, jenž skráně našich čel
bičuje litě,
my zříme Tě, Miťo, Tvých očí jas,
v něm duch Tvého národa vždy se třás’,
slovanské dítě!
49