RUSKÁ.

Rudolf Medek

RUSKÁ.
I. I.
Staletí bída i otroctví spalo v zemi bez hranic... Na trůně daleko od svého lidu car – báťuška! Byly vojny – i sláva a lesk, dějiny byly, jež scvrklou rukou cizinci psali. Byl jazyk, jímž mluvily vesnické děti, jehož neznali caři, paláce byly, kde v nádheře žili pozlacení rabi, chrámy, kde ztrnulý, přísný a zlý díval se s obrazů Bůh na svoje němé a nešťastné stádo! Zlatá a vonná ložnice byla kde vilné své tělo nabízela vládkyně každá v letopisech, carevna – mátuška! 57 II. II.
Země širá – země studená! Špinavá dřevěná města, špinavé dědiny, starci, ženy a děti všichni hledají boha! Jsou večery, tišina, hluš, step, sněhová role bezhraničná, jen trojka zvoní a zvoní a zvoní... Světla v oknech, světla v přístěncích: lidé sní, sní o bohu velkém a spravedlivém, o zemi svaté, o lidech svatých, o lásce nekonečné. III. III.
Někdy jim ruce klesají hrůzou, když mají vraždit... Tiše a oddaně umírají na poli bitev. 58 Ti, kteří jim rozkazují, vedou je na jistou smrt v statisících. Jak stádo, dávno již k smrti odsouzené, jdou osudově pod jícny děl. A slyšíš temné a hrozné a pusté urá, urá, urá! A potom už bijí napravo, nalevo – – – „po suvorovsky“. Ty – malý, špinavý mužíčku, tichý, hloubavý, drsný, celý den ztracený v ošklivých nadávkách, sedící nad kotlem čaje, v své syrové podzemní díře – buď zdráv! Hleď, nikdo tě neosloví, nikdo tě nepozdraví, skromného, velikého hrdinu, umírajícího za věci neznámé, daleké tvé temné a chudičké duši... 59 IV. IV.
A ruský mužík rád má svou ves, a ruský kupec rád má svůj měšec, a ruský kníže rád má své dvory, a ruský car své tanečnice, a všichni milují vodku... Kdo má rád ruský národ? Tam sedí v hloučku při matném světle v podkrovní díře bledých a vznícených bouřliváků tajná tlupa. Tam sedí žid i Gruzin i Latyš i s řídkou bradou ruský člověk a mluví a mluví a mluví... Krvavý zápach. Dým se nad zemí vznáší, nad širou ruskou zemí. Nepřítel stojí na ruských polích, řev děl jde divoký ze západu, ale zde v ulicích šerého města, chladného města Petrohradu, jak ohnivé jazyky všude a všude prapory rudé vlají. 60 Massy se valí po prospektech, massy hučí, massy se vlní, vlny se vzdouvají... Záhy umlká líbezná selanka, pastýřská píseň o svobodě. A dnes, dnes poprvé druhého července řehtají šílené strojní pušky na Něvském. Mladé a krásné děvče s prostřelenými ňadry, stařeček s dlouhou a sivou bradou, student, kozák i dělník umírajíce, táží se naivně: kdo? proč? Šílený cval jakési jízdy, příšerný rachot pancéřových mašin, křik, pláč, nadávky, modlitby, šílené zraky, podlité krví a nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin! A Němci – a Němci postupují. Vítězně troubí jich křiklavé polnice pod Rigou, pod Petrohradem! Ale nad Rusí valí se černý dým, 61 dým černější smutné opričniny, dým krvavější než byly ruce Ivana Hrozného. Zmatek a špína je ve všech městech, pod světlou maskou tají se krev, zrada a podkup, jež jako strašlivá tasemnice užírá útroby slavného obra. Zmatek a špína a hlad a krev. A nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin. A Němci – a Němci postupují. Pod paží berou ruského vojáčka, tvář svou mu k polibku nastavují, breptají oba o bratrské ruce, jež přes hlavy carů a vojevůdců vyzdvihne vysoko toužebné slovo mír. A Němci – a Němci postupují... Vede je mocný a vysoký pán Leopold Bavorský. Jeho zlaté maršálské žezlo svatou Rus bije do krvava! 62 A noví bojaré jedou k němu s chlebem a solí do Brestu města. Tam mezi nimi mnoho je rodů nových i vzácných i starých, jsou i molodci Záporožci, jsou i kyjevští patrioti. Neb jejich země je velká i žírná, však přijďte, uzříte, vezměte, vládněte... A nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin! V. V.
Pán, který je dnes bije nagajkou, zlý krvavý Varjag, žádá si nových a nových daní. Prodali všecko, vzdali se všeho, chleba, života, cti. Ale pán, krvavý brestský moloch, žádá více, žádá mnoho, žádá vše. I mizí v jeho bezedném břichu i ruský chléb, i ruské zlato, i ruská čest! Ale dnes jeho pokorní sluzi 63 nestoudně vztáhli zločinnou ruku, krvavou prodejnou ruku na československé vojsko. Ale dnes jeho pokorní sluzi proti nám, kteří jsme mladou hrudí poslední chránili Rus před litým vrahem, před zlým Varjagem, ostří svých mečů obrátili! Proti nám zdvihla se Kainova ruka, bratrovražedná! Proti nám, kteří jsme staletí snili o světlém Východě spásy! Zbledli jsme studem, hněvem i lítostí! Nás, kteří jsme s nimi žili i trpěli, společný jedli chléb, společný našli mnohdy hrob, prodali molochu! Pán požádal od nich našich hlav! Však naše hlavy i naše paže nezměkly. Vyšli naši chlapci, zakroužili valaškou nad hlavami a bili a prali do temné luzy, 64 jež pod světlou maskou tajila krev, zradu a podkup. A náhle po valném prostoru daleko zavlál náš prapor! Naši v Sibiři, naši na Volze, naši v hlubokých lesích Uralu, v starých a hluchých pralesích, v tajgách, naši na březích svatého Bajkalu, naši na březích Tichého oceánu, na všech nádražích, na všech liniích zářivé stužky červenobílé! Nesou mužíci chléb i sůl, na jejich tvářích rodí se úsměv, snad nový úsměv, snad nová radost, snad nová naděje. Ve městech hrají naši hymnu, prapory vlají, tisknou se ruce, přicházejí mnozí a mnozí, země se vlní novou silou, nový svěží a ostrý vítr čeří hnilobnou hladinu. 65 A vysoko vlaje vítězný prapor československý nad širokou slovanskou zemí! VI. VI.
Kolik úzkostí, muk a utrpení, kolik trní a hloží, jakou křížovou cestu jsi nám připravila, ó Rusi! Na naše sny, na naše naděje, na naši starou a nezlomnou víru ještě dnes neumíš odpovědět, veliká naše zhrzená lásko, ó Rusi! Do jakých nových a hroznějších pekel vede tě surový východní osud? Mlčí tvé stepi, lány i pralesy, nízko kdes na zemi ponížen, sláb plazí se nešťastný lid. Lid, 66 jenž krutě byl potrestán za to, že o bohu velkém a spravedlivém, o zemi svaté, o lidech svatých, o lásce nekonečnénekonečné, když dusil se v dýmu vlastního domu, když krev jeho bratří skrz prsty mu tekla, když srdce v něm zemřelo i hasly oči – snilsnil, snil, snil! 67

Básně v knize Lví srdce: