SMRT ARISTOKRATA.

Otokar Fischer

SMRT ARISTOKRATA.
Jen věže gotické mé pýše rozumějí, mým krkolomným snům a pádům v beznaději. Jim jsem se zpovídal: když bledá touha štíhlá se vzpiala obloukem a zachycena tíhla zpět k pevné půdě zas; když zlatých přání hrot do klenby azurných se nemožností vbod’; z mé duše zlekané když černý vzlétl žal se skřekem krkavčím a křídly zamával, až slunce zhaslo mé. Gotické věže pyšně se nesly k oblakům, a pokorně i hříšně spěl za nimi můj zrak: A s pohledem jsem rost já sám a s pohledem má zpurná pobožnost. V noc tichou vystoupím na věže lákající, bych z rukou věčnosti svůj prvý přijal křest; hloub hlavu nakloním, bych nedotkl se hvězd, své ruce rozestru nad zemí dole spící, pak svůdně vratký krok – A dokonáno jest. 30