Obrozování

Otokar Fischer

Obrozování
Prosakována bolestmi, minuta mokvá za minutou, svítilna plujíc řekou tmy má tupost mučitelsky žlutou, čas teče přes nemocný dům, jenž v utopenců loď se mění, a tvrdé evangelium rodí se na dně pokoření. Připlouvá slunce do okna; a promlouvá, jak v srdce sálá, že strázeň byla obrodná, jež do boku se zaklovala; zář, prodravši se z mlhovin, teď do trupu jak perlík buší, chce utrpení překout v čin a stvořit z trpné zbrojnou duši. 10 A tělo, dlouhé nehybné, bodavým třpytem s lože hnáno, zří slávu zítřejšího dne, zří branou noci mladé ráno, jež ráně nabídnout smí lék, až tma se ztratí v světla řeku. A den je rok a rok je věk a z ran jen přerod věky věků. 11