SETKÁNÍ
Sníh měkce slitoval se nad nahou
a strádající zemí. Oblil mhou,
co skalnatě se v dálkách rýsovalo,
co bolem drsných černalo se skal.
Pad’ závoj v smysly. Tichem, které tálo,
let váhavých jen třepotal se vran.
Smrt zadýchala. V tichý kraj to zní.
Jde bílým sněhem průvod pohřební.
Zvon z tajemna se rozhoupal. Bim bam.
Jdou bledé přízraky. Ty stíny znám.
Tak tiše, plaše jdou, jak by se mrazem
či studem choulily. Jdou trpně tak.
Je přísně upřen, prohřešeně na zem
z pod chorých čel jich rozhořelý zrak.
Jen dvé zřím hlav, jež svrhly mnišskou kápíkápi
a pohansky se tyčí vánicí:
ten jeden zor se vláhou posud stápí,
ten druhý je již zcela zářící,
ten jeden zor se včera hroužil v Lethe,
ten druhý dávno již se dívá v jas.
Co kynete mi? Co mi, drazí, chcete?
18
Mám s vámi odejít? Můj přišel čas?
Ne? Pozdrav jen?.. O ty, jenž’s dávno zjasněn!
Jak dříve vždy, hrá úsměv kol tvých rtů,
jak dříve vždy, tvůj šťastný duch je zasněn,
zří slunce zář, kde jiný temnotu,
tam, kde jsou všichni zkřehlí, jarem dýše
a lehkou myslí klame samu smrt.
Tvou stopou jdu. Své štěstí zcela tiše
a žal svůj nesu výbojně a hrd.
Však ty, ó hořký! Lehce schýliv hlavu,
jak chodíval jsi vždy, jdeš stranou davu,
rty přísně sevřeny, jaks vždy je měl.
Zpod sněhu jícen zříš, jenž černě zel,
mha nehalí ti děsu dne, jenž drtí,
máš sílu zírat v tvrdou pravdu smrti,
lstí nechceš lichocení, lék ni lež.
Mně vyčítáš, sluch můj že rád se spíjí
tou zasněženě ztichlou melodií,
ty krutou nahost země vidět chceš:
ty káráš mne, že sladce vzdán jsem snění,
ty do vichrů mne vedeš burácení.
19
Vy dva mne chraňte! Ruce vaše bílé
nechť neviděny vedou mne v mou dál.
Vy mrtví, bděte nade mnou, byť míle
či jenom krok mi život ještě přál.
Sám sobě neznám, vás však potkav, drazí,
jdu cestou sněhu, tajemství a tuch,
a jdu-li v noc, mne temnem doprovází,
jenž vzal i dal vás, neznámý můj bůh.
20