My

My (1920)
Vladimíru Úlehlovi
Generace duší roztěkaných, přeludy a v nitru prázdnem hnaných bez vědomí cíle, směru, cest, procitli jsme v zemi požehnané, šeptajíce: naše břímě, pane, lehčí je než uvykli jsme nést. Pokud vítr do nás pral a parno, věděli jsme, volali jsme: marno na polou se cesty zastavit. Neznali jsme nemožnost ni nesnáz, nežili jsme, ale život nes’ nás, umrtven byl úžeh, bol a cit. Když jsme, skoro bez zásluhy, nyní zázrakem se octli ve svatyni, jež se ze snů nořila i vin, vlož, ó pane, tíhu našim lačným, trpělivým rukám setrvačným, aby marně, větrný jak mlýn, 12 nekroužily, netloukly kol sebe, nehrozily, vyčerpány, v nebe, toužíce se vraždit navzájem. Dej nám suchý chléb, spát na kamenech, dej nám trýzeň nové touhy, nenech zevšednět nám vyvolenou zem. Ústrky jsme snášeli a bídu, spokojit se nedovedem v klidu, my chcem toužit nad sílu svých sil. Vyšší ukaž zem, ať putujíce, ztrmáceni, v potu svého líce, smíme věřit v nedostižný cíl! 13