Cesta

Otokar Fischer

Cesta
Zde v kamení, kam kleč se nedošplhá, kde do života mlčí sráz i tes, kde bolí sníh, kde dotýkavá mlha se tulí k nohám huňatý jak pes, já stojím, sám. Kdy vyšel jsem? a za čím? Ční v neznámu kdes nedohledný hrot... V tom roztrh se cár mlh, jak vzhůru kráčím, a letmý obraz v oko se mi vbod. Zřím vírně v hloubku, z níž se pozvedaje, pás kruhových se vine serpentin, zřím sladkým směrem otcovského kraje, zřím ohbí cest a hořká místa vin. A jak můj zrak se po zatáčkách dívá, jež stoupaly mi v táhlém vinutí, mé srdce tiše s osudem svým splývá, a pojednou, v tom smírném splynutí, znám ducha, jenž mi nedá zahynouti, a strmou stezku znám, jíž vzhůru jdu,jdu. Vím: z kruhu zrození já kruhem poutí vstříc kruhu kráčím vyšších přerodů. 42