PÍSEŇ ŽENY Z „KOUZELNÍKA“.

Viktor Dyk

PÍSEŇ ŽENY Z „KOUZELNÍKA“.
Na trávě se blyští ranní rosa. Na stromech už počal zpívat pták. Dálným krajem chtěla bych jít bosa za mráčkem, jenž prchá do oblak. Za stromem, jenž nechce dlouho růsti, za růží, jež dlouho bez květu. Kéž mne jenom síly neopustí! – Nemožno. Čekám. Pláči. Odkvetu. Květ bych chtěla, který věčně voní, chtěla plamen, jejž nic nehasí. Chtěla zvony, které věčně zvoní, budí vísky svými ohlasy. Chtěla lásku, jíž se žhavě žije, vášně vzmach a bolu prudký vzlyk, on však vždycky slabý, bez moci je. A je přec prý velký kouzelník. Na tváři se blyští ranní rosa. Trocha z ní mi padá do duše, 59 Širým krajem půjdu tiše, bosa, v žhavé touze, v marné předtuše. Za stromem, jenž nechce dlouho růsti, za růží, jež dlouho bez květu. Kéž mne jenom síly neopustí! – Nemožno. Čekám. Pláči. Odkvetu. 60