SLOKY O RUINĚ.

Viktor Dyk

SLOKY O RUINĚ.
I. I.
Byl hrad, jenž strměl pyšně nad krajinou, nad vískou, polemi. Byl jako mrak, z těch, oblohou jež plynou vysoko nad zemí.
Kamenná hradba rysy jeho kryla, jenžjež věkům odolá. A na cimbuří krásná paní snila, kdy západ vzplápolá. Jak dravec v skály rytíř sem se vrátil se svojí výpravy. Svým pádným mečem zboží kupcům platil, jenž býval krvavý. 74
II. II.
Zapadá slunce. Barví lem už horizontu zcela. A ztrnule sní nad krajem ruina omrzelá.
Jde soumrak tudy. Ruina přehlíží vše, co dole: záplatovaná krajina, strakatá, drobná pole. – – Dnes vnesly smích svůj v síně ty slečinky, růže v líci. Venkovské, hravé kokety, zmoudřelí studentíci. Též Don-Juani omšelí, svou unavení missí. A západy tak hořely,hořely jak v dávných časech kdysi, 75 když rytíř přes most vracel se se zkrvácenou zbraní a do daleka ztrácel se zrak krásné jeho paní. Smích, hovor vázne. Divno dost a jasno přes to zcela: svou suggeruje ztrnulost ruina omrzelá. Společnost mlkne, odchází po podemletých schodech, donDon Juan tápe po frázi a dole až si oddech. A vypráví, že všem už snad ta historka se stala: rytíř se vracel k paní v hrad, a ta ho nečekala... A vypráví, že konec zlý sen mladý vzal a vzdorný. 76 Nějaké kosti ještě tlí ve hloubi hladomorny. A vypráví, že k ničemu ta hladomorna malá. Vždyť snad se v světě každému historka jakás stala... Hledí zpět... Myslí... Vzpomíná? Šero, jež pomalu kráčí? Za nimi stará ruina se omrzele mračí. 77