PŮLNOČNÍ PŘÍLIV

PŮLNOČNÍ PŘÍLIV
Ječ, říjej, řič v mé snění etherné, rvi život v hloub, řvi výsměch naší víře, tři o výspu své tělo nezměrné, ty bez citu, ty bez duše, ty zvíře! Co lidské, neznáš, vírná prahmoto, tvůj smích je smrt a náruč tvá nám klne, vždy vzdálený a cizí despoto, já v tebe vpíjím zraky hrůzy plné – – a přec tě miluju; a přece vím: byť vztek tvůj soptil nelidsky a lítě, ač, Leviathane, jsem rabem tvým, já, chaose, jsem pokrevné tvé dítě; přec také v tobě zásvětí je řád, přec také ty svým během kolotavým v kruh věčný božského jsi kosmu vpiat, přec, náměsíční bratře můj, té zdravím! 26 Šum, duj a huč a vzdouvej se a val, mé nitro zaplav, očisť jeho ránu, smyj malý bol a pozemský můj žal a v hruď mou vdechni hukot oceánu, svou nelítostnost bez citů a běd, své nesmírno, svou vlnu nadživota, svůj noční příboj, z hlubin jenž se zved a mizí v hloub, kde splývá duch i hmota. Můj otče, tyrane a bratře můj, jenž znát mne nechceš, mrazným jenž jsi zmarem, půl zvíře, bože půl, šum, huč a duj a rvi mé sny: vždyť tys, jenž dal je darem. 27