V AMFITHEATRU
Zde promlouval Řím. Polnic řeřavěl třesk. Krví obživla žula.
V slunci zatvrdlá tvář citem se nepohnula,
když barbarský otrok, jak na špalku zvíře, měl shrblou sraženu šíj
a vítězů soptila láje: nelituj, doraz ho, bij!
Ulpěla ve vzduchu krev, na dně se v kalužích ssedá,
přilíná k zvětralým schodům a ztuchlou vůní se zvedá,
do zdravě zrychlených, živoucích plic
nákazou smrti se vssávajíc.
Tu, jako když do kalné, otrávené studně
s jabloně zavát je zrůžovělý květ,
tak zimním večerem, nevinně a cudně,
stydlivý tón sem do písku zvlhlého slét:
naproti s kaple vyzvání,
kvílí a zpívá klekání.
Krůpěje zvuků prýští se, tekou,
tříští se o stupně z mramoru,
36
rozstřikují se a přívalem, potokem, řekou
vzdouvají hlubokou prostoru.
Jakým to životem přízraků se plní
kotlina dole, každý schod a kout:
vystydlá krev se rudým tokem vlní,
co bylo zvukem, přelévá se v proud;
již není to arena zápasníků,
ne kámen, ne mrtvé divadlo,
to vření časů, zániků a vzniků
v kouzelný bassin zapadlo.
Hladina vyplouvá výš, proud žene se, vzpíná se, zmítá.
Když ruku jsem ponořil v kypění vod,
zdála se bronzem být kryta – –
A když jsem ustoupil na nejvyšší schod,
mne ozdravný večer, střízlivý a silný,
za ruku chytil, a z blízké tovární dílny
chraptivé sirény hlas mně ve sluch se vbod.
Drsný, drahý ty hlase, já s tisícerým díkem
přijal bych od tebe záchranu a zdar;
tam za mnou jako pod syčícím víkem
vře kotel plný jedovatých par,
37
teď mohu zas dýchat a vzpomínat, jak v mládí
s tajeným dechem jsme slýchávali rádi
hrčení strojů a nad hřídeli
svištivý kotouč řemenů,
jež vdrhly se, ječely, hřměly
do našich dětských dnů.
A přec, dohnán minulem, tvář v tváři dnešnímu městu,
nemohu vzkřiknout „jsem tvůj!“, svou skříženou vidím jen cestu:
Já, z jeku strojírny, hostem u zašlých věků.
Teď vítězně s prodromy běžím, teď přežilé dědictví vleku.
Potomek smyslných raç – bez citu pro jejich děti;
životem vržen jak míč v století ze století.
V peřeje doby stržen a zaplavován jak hráz;
stavidlo, kterým proudí a přelévá se čas;
ne horská strž ni přístav, ne ústí a ne zdroj,
jsem přechodný, překotný dnešek, minula se zítřkem boj,
jsem Říman a jsem oběť, jsem smír a rouhání,
jsem signál všední práce a zvon, jenž vyzvání –
38
mé místo: křižovatka, můj osud: rozhraní;
mou prapodstatou změna, severojižní můj směr,
můj domov: labyrint věků, má duše: prolnutí sfér – –
Jsem krví oné krve, z níž vyvřel Ahasver.
39